Introvert ve mně

8. prosince 2017 v 19:20 | dáša |  Pocity



Jeden z nejšťastnějších
okamžiků v životě je,
když najdete odvahu
nechat odejít to,
co nemůžeme změnit.


Ani nevím, jak mám začít psát o něčem, čeho mám plnou duši už od dětství.
Nemám uspořádané myšlenky.
Motají se mně v hlavě společně s bolestí i radostí v duši.
Jako na houpačce.

Na FB mně přišlo výše uvedené moudro.
Hluboce mě to zasáhlo.

Rozplakala jsem se.

Od útlého dětství jsem byla uzavřená.
Hrála jsem si s dětmi na ulici, ale nejraději jsem byla sama.
Hodně jsem sedávala na širokých schodech,pozorovala oblohu, vlaštovky,
poslouchala déšť. Promlouvala jsem si sama se sebou nebo
jsem hleděla "do blba". Bylo mně dobře.
O hodně později jsem si uvědomila, že to vlasně byla meditace.
Klid v duši.
Mým nejlepším parťákem byl můj milovaný děda.
Seděli jsme spolu na lavičce na dvoře, drželi jsme se za ruku
nebo jsem dala hlavu na jeho klín a mlčeli jsme.
Byli jsme spolu spojeni dušemi a rozumněli si i bez řeči.
Vycítili jsme vzájemně, co koho trápí i z čeho se radujeme.
Měli jsme se moc rádi.
Do dneška vzpomíná moje prasestřenice, už jen jediná žijící ze starých časů,
že děda pro mě udělal všechno.
Z uranových dolů se vrátil těce nemocný se stálými strašnými bolestmi.
Pobíral invalidní důchod ve výši 400 Kčs.
A přesto sháněl šunčičku pro Dášulku.
Bydlela jsem s ním, byla jsem šťastná.

Moje šťastné bytí skončilo v mých 13,5 letech, kdy děda odešel z tohoto světa.
Před tím jsem ho prosila, aby neumíral.
Musela jsem k matce a otčímovi. Tam mě mlátili, kopali a sprostě nadávali.
Tam jsem byla osamělá.
Více jsem se uzavřela.
Přestala jsem se učit a měla jsem tři trojky o pololetí v tom roce.
Byla jsem drzá.

V druhém pololetí jsem si uvědomila, že do osmičky nás budou rozdělovat
do studijní, polostudijní a praktické.
Čím lépe se budu učit, půjdu na studia a pak dál
a vypadnu z domu.
Zkoušky jsem udělala na jedničky.
Ovšem můj buržoazní původ.
V tomto roce nám komunisti sebrali dědův dům a
rozhodlo se, že se do něj přestěhuje část tříd gymplu.
A proto se za mě přimluvil ředitel gymplu a vzali mě, dokonce do humanitní třídy.

Bylo mně tam dobře, nikdo na mě neřval a nebil mě a neponižoval.
Moje sebevědomí bylo na dně.
Šlo to velice pomalu zbavovat se ho.

Nikomu jsem neřekla, co se dělo u nás doma.
Vůbec jsem o sobě nemluvila, nechtěla jsem, aby mě litovali.
S klukama jsem kamarádila ( a zůstalo nám to do dneška
i přes 40 letou odmlku z mé strany, protože jsem nesměla spát u" našich".)
Holky ve škole mně říkaly - on se na Tebe dívá, jak na obrázek, jiný mně čekal na rohu ulice,
když jsem šla do školy, další mě čekal za vstupními vraty gymplu u sloupu schodiště.......atd.
Nevěřila jsem, bála jsem se......nejvíc reakce mé matky.
Nesměla jsem se s nikým kamarádit nebo jít s někým, nedej Bože,ze školy domů.
Jednou jsem šla ze školy s kamarádkou, která bydlela vedle nás.
Potkaly jsme matku, ta mě i ji seřvala hrubými slovy,
chytla mě za vlasy a táhla mě za sebou v předklonu přes dvě náměstí a naši ulici.
Doma mě omlátila hlavu o zeď a pak o zrcadlo a řvala, jak jsem škaredá, nikdo mě nemá rád a
klukům se hnusíš.
A pak mně ostříhala skoro do hola.
Zhroutila jsem se, je to tak, jak říkala, neměla jsem se narodit.
Kvůli očím jsem měla doma atropin a ten jsem vypila, chtěla jsem jít za dědou
Vypumpovali mně žaludek.
Bylo mně špatně a cítila jsem se jak opilá - motala jsem se.
Pak jsem je prosila, aby mně ještě nepouštěli domů.
Přišel psychiatr. Mluvil i s matkou.
Po týdnu doma bylo vše ve starých kolejích .

Po gymplu jsem se hlásila na VŠ.
Třídní si mě zavolala ( ještě s dvěma spolužáky - kamarádka byla katolička,
kamarád měl svobodomyslného tatínka), že mě nedoporučeli z uličního výboru
pro buržoazní původ.
Přesto jsem se přihlásila

A po maturitě o prázdninách se do mě zamiloval citlivý, jemný a milý kluk.
Já jsem ho také milovala, ale bála jsem se matky.
Raději jsem mu nic neřekla.
Hodně dlouho jsem se trápila.
A hlavně bychom se nemohli setkávat a udržovat vztah, protože jsem nesměla nikam chodit.
Jen jako blbečci s bráchou jsme museli s nimi chodit na procházky a výlety.
Neustále mě hlídala, kontrolovala mě 5-6x za hodinu telefonem, jestli jsem doma a
čas s cestou na oběd do jídelny mně vyměřila na minuty.
Brácha si mohl chodit kam chtěl.

Byla jsem jako vězeň...

Chtěla bych něco tak moc vrátit....

Jak mohu zapomenout?
Nedokážu to.
Jsem moc přecitlivělá.
A všechno je tak pořád živé.
Možná proto jsem empatická, a proto jsem pracovala
jako právník v sociální oblasti a pomáhala lidem
i soukromě zadarmo.


ŽIVOT JE PES, ALE ŽíT SE MUSÍ !



P.S. Někdy bude pokračování......












 


Komentáře

1 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 8. prosince 2017 v 19:44 | Reagovat

Mám jen jedinou poznámku: Proč ti dobří rodiče brzy odejdou a těch hrozných se nezbavíš? To je lepší bydlet u příbuzných, kteří tě sice nemilují, ale neubližují, nenadávají...také jsem ráda bývala sama- trhala ovoce na stromech v zahradě, četla si schovaná někde v koutku, běhala po polích v prázdninách na klásky, léčivé rostliny, mlíčí pro zvířata doma.

2 Intuice Intuice | E-mail | Web | 8. prosince 2017 v 19:56 | Reagovat

Kdo nezažije, nepochopí. Podobnou zkušenost nemám. Ale říká se, že když odpustíš, bude Ti lépe. Vím, těžké odpouštět někomu, kdo svým dětem ubližoval. Ale pokud to v sobě držíš celá léta, neuleví se Ti. Napsala jsi tíživý problém na blog. To Ti určitě pomůže, věř mi. I kdyby moc lidí nenapsalo, už nejsi v tom sama, už se osvobozuješ. Věř mi a vzpomeň si za čas, že už je to lepší. Změnit minulost nemůžeš, vytěsňovat ji zašoupnutím naspod šuplíku, to taky nepomáhalo. Jedno Ti to dalo - zůstala jsi svá a taky jsi tím povyrostla. Navzdory tomu všemu z Tebe vyrostla silná žena. Jednou jsem na psychologické přednášce slyšela, jak si lidé vybírají povolání. Jsou ovlivněni dětstvím. Ty jsi cítila nespravedlnost, nedivím se, že ses stala právničkou. Spousta podobných se stává třeba policistou - chtěli by nastolit správný řád. Máš už věk, měla by ses s minulostí vyrovnat. Abys někdy našla pokoje, abys byla v klidu, v harmonii. Zkus si říci - co bylo, bylo, a ze mne vyrostlo báječné děvče. Z těch, co mají doma všechno, na co si vzpomenou i nevzpomenou, ne vždy vyrůstají dobří lidé. Na to pamatuj. Přeji Ti slunce v duši. :-)

3 Jitka Jitka | Web | 8. prosince 2017 v 19:59 | Reagovat

To bylo kruté dětství. Jak se matka může takovým způsobem chovat k vlastnímu dítěti, to nepochopím.To by poznamenalo i nejotrlejšího člověka. Já jsem měla pěkné dětství, ale samotu mám občas ráda i dnes. :-)

4 Kitty Kitty | E-mail | Web | 8. prosince 2017 v 22:00 | Reagovat

Intuice má pravdu a ty to asi už víš taky. Je třeba odpustit, zapomenout a udělat si prostor pro svůj normální samostatný život. To o čem píšeš je už za tebou, nehleď zpět na to, co už nezměníš. Tím, co jsi napsala, jsi dospěla v duši i v uvažování, nevracej se už k tomu, co nejde změnit. Věnuj se tomu, co chceš sama a co můžeš změnit ke svému dobru. I na to je dobrý blog - vypsat tíživé vzpomínky, zapomenout na nehezké zážitky. Vždyť žiješ, ač spousta těch, co s tebou nepěkně nakládali, už jsou tam, kde ti nemohou škodit. A s dědečkem můžeš být ráda vždycky, když budeš chtít. Dívej se dopředu, máš na to, když jsi toto dokázala napsat. Přeji ti už jen dobré zážitky, o které se můžeš přičinit sama. A pěkné vánoční svátky :-)

5 ohnice ohnice | Web | 8. prosince 2017 v 23:05 | Reagovat

Milá Dášo Tvůj článek mne dojal k slzám,z počátku jsem si myslela že píšeš nejaký úryvek z knížky ,nechtělo se mi věřit že je to Tvůj životopis.Jsi silná osobnost že si i za takových podmínek vystudovala a stala se s Tebe právnička,budu na Tebe myslet vůbec mi to k tobě nepasujeVíš dáši rodiče jsou již mrtví zkus jim odpustit Ty žiješ dál a čím jsi starší tím více tě to trápía protozajdi na louku a tam se vykřič nebo jestli jsi věřící zkus se vyspovídat ono se Ti uleví  čím více se vymluvíš tím bude lépe,jen to nezdržuj v sobě.Přeji Ti aby si byla šťasná a měla ráda život a užívala ho plnými doušky!Moc Ti to přeji!  Luďka. :-)  ;-)  :-D

6 Libby Libby | E-mail | Web | 9. prosince 2017 v 7:15 | Reagovat

Dáši, moc Tě obdivuju, že si dokázala napsat o sobě takový článek. K tomu bych asi neměla odvahu a taky, jako nechtěný "fagan", naštěstí jenom z mamčina pohledu, bych měla o čem psát.Teď jsem poznala, že to moje dětství, bylo proti Tvému ještě pořád hezké. Pokud člověk neodpustí, nebude mít nikdy klid v duši a to mi pořád nějak nejde, asi proto, že druhá strana se o tom odmítala a odmítá vůbec bavit. Vlastní spokojená rodina je nade vše a Ty ji, Dáši, máš :-) Máš hodného manžela, děti a to pomáhá zapomenout na minulost :-) Dobře, že ses z toho tady vypsala, prý to pomáhá, třeba k tomu taky někdy dostanu odvahu ;-) Dobře, že sis k Jonáškovi pořídila Mášu, té se můžeš svěřovat, naši kožušci by mohli vyprávět,co všechno už slyšeli :-) Jsem ráda, že si tohle všechno tady napsala. Přeju Ti pohodový advent kolem sebe už jenom milující lidi :-)

7 beallara beallara | Web | 9. prosince 2017 v 7:52 | Reagovat

Mnohokrát jsem četla mezi řádky, co tvůj život prostupuje a mnohokrát jsem pochopila, že tvé dětství byl jeden velký průser.
Já z vlastní zkušenosti vím, že odpustit se nedá, prostě nedá, protože lidská duše se může snažit sebevíc, ale křivdu na srdci nesmažeš, zůstanou obrovské jizvy. Jen čas uhladí rozjitřenou brázdu, ale zapomenout nelze.
Dášo, nazvala jsem tě jednou mým strážným andělem, vím, proč tomu tak je.

8 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 9. prosince 2017 v 8:59 | Reagovat

Dášenko, nad citátem mi zjihlo srdce, ale nad písmenky, které ti vyplynuly z duše jsem se rozbrečela. nechápu, kde se v matce bere taková krutost a že mohl některý skoro můj vrstevník žít takovým smutným životem. Já jsem měla přísné rodiče, táta mi také uštědřil nejeden výprask řemenem, ale před tím to se mnou probral, co jsem provedla a já věděla, že si trest zasloužím. Nakonec jsem snesla raději pár na zadek, než nějaké zákazy. Ale moji rodiče byli spravedliví. I když mám pár vzpomínek, kdy spíše stranili bratrovi, který v 15 odešel na studia až na Slovensko a jak přijel domů, tak to byl miláček a já měla pocit, že jim všem musím sloužit a jen on sbírá tu největší rodičovskou lásku. Ale nyní už to chápu. Svým rodičům mám za co děkovat. Často s nimi rozmlouvám v duchu a chtěla bych znát odpovědi na tolik otázek, ale už je pozdě. Nemohu tedy Dášenko poradit, jak zahodit minulost, jak vytěsnit to zlé a v duši ponechat jen dědečka. Vzpomínala jsi ho i na Žítkové, jak jste pod rouškou tmy hledali pomoc na tvou nemoc. Možná je dobré více mluvit a psát o zážitcích s dědečkem. Vyprávět vnoučatům o dědečkovi, jenže děti se ptají i na to bolestivé a vzpomínky stejně vyplouvají napovrch......

9 Zdenka Zdenka | Web | 9. prosince 2017 v 10:06 | Reagovat

Dáši, i přes hrozné dětství z tebe vyrostla krásná a milující osoba....ani já bych zapomenout nedokázala a ani nedokážu....dětství jsem měla krásné, ale v manželství jsem nezažila, nic moc hezkého a taky jsem neodpustila a jsem teď tak šťastná, že už nejsem vdaná....

10 duchodkaevka duchodkaevka | Web | 9. prosince 2017 v 19:56 | Reagovat

Dášo, článek na mne hodně citově zapůsobil. Zažila jsi dětství, které si většina z nás nedokáže představit a přesto ses tomu postavila, dokázala vystudovat a sama máš krásnou, milující rodinu. Moc Ti to přeju. Naštěstí takové zkušenosti nemám, ale myslím si, že bych také nedokázala odpustit, to prostě v člověku zůstane navždy. Hezký den :-)  :-)

11 Ema Ema | E-mail | Web | 10. prosince 2017 v 16:35 | Reagovat

Nikdy nepochopím takové rodiče. Sama jsem měla hezké dětství a svoje děti bezmezně miluji.
Dáši, jsi obdivuhodná dáma. A to, co jsi prožila, jak s tebou zacházela vlastní matka, to je naprosto neomluvitelné a neodpustitelné!!
Užívej si v poklidu krásný adventní čas s těmi, kdo tě milují a které miluješ ty.:-)

12 Iris Iris | E-mail | Web | 10. prosince 2017 v 17:26 | Reagovat

Intuice to napsala přesně, kdo si to neprožije, nikdy to nepochopí.
Já ale nikdy nepochopím rodiče, proč se takhle k vlastním dětem chovají.

Dáši, přeji Ti krásnou adventní neděli :-)

13 Jarka Jarka | Web | 10. prosince 2017 v 20:15 | Reagovat

Člověk až tehdy, když si přečte něco takového, jako jsi prožívala ty si plně uvědomí, jaké měl štěstí, že vyrůstal v milující rodině. Ty jsi měla moc těžké dětství... Přečetla jsem si všechny komentáře a nejvíc se mi líbí ten od Intuice. Má pravdu. Nejlepší je odpustit, osvobodit se od hořkosti a volně se nadechnout. Máš manžela, rodinu, krásný dům se zahrádkou a Jonáška s kočičkou. Měj pokojný adventní čas. :-)  :-)

14 Jana Jana | Web | 12. prosince 2017 v 9:57 | Reagovat

Dáši, při čtení se mi draly slzy do očí, je to hrozné jak se rodiče mohou takto chovat.
Kdysi jsem slyšela, že když člověk odpustí, tak se mu uleví, ono se dá říct odpouštím vám, ale zapomenout to asi nejde.
Ty jsi dobrý člověk a máš svou milující rodinu a lidičky kolem sebe.
Přeji Ti pěkný adventní čas prožitý se svými blízkými :-)

15 Maruška-Fukčarinka Maruška-Fukčarinka | Web | 12. prosince 2017 v 20:59 | Reagovat

Dáši, z počátku jsem měla dojem, že nám tu vyprávíš cizí příběh, až záhy mě docbaklo, že to je tvůj. Co k tomu dodat,smutné, děsivé. Došla jsem k poznání, že to mé dětsví nebylo nic moc, ale o proti tobě to byla procházka růžovým sadem :-(
Ve mě se stále bije otázka - proč?
Dáši přeji ti pohodové dny v kruhu rodiny. :-)

16 Marie Marie | E-mail | Web | 23. prosince 2017 v 20:10 | Reagovat

Milá Dášo, přišla jsem popřát Tobě i všem Tvým blízkým krásné vánoční svátky a do nového roku jen to nejlepší. :-)

17 Sarah´s Hi, Story! :) Sarah´s Hi, Story! :) | E-mail | Web | 24. prosince 2017 v 9:49 | Reagovat

Přeju Ti pohodové, klidné Vánoce na které bude příjemné vzpomínat. :) :-)

18 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 28. prosince 2017 v 17:20 | Reagovat

Dala jsem tvé zpovědi to se mi líbí, protože tím oceňuji, že jsi šla s kůží na trh. Není to tak jednoduché, jak se na první pohled může zdát. Na tohle asi nejde úplně zapomenout. A asi ani úplně odpustit. Je to jako z hodně špatného filmu. Čas ale jistě otupil ostré hrany...
Ale víš co je na tom všem krásné? Jsi jiná, než byla tvoje matka. Jsi laskavá a citlivá duše. A to je na tom všem to krásné. Ty jsi nezahořkla. Rozkvetla jsi v krásnou růži :-)

19 Jarmila* Jarmila* | E-mail | Web | 15. ledna 2018 v 19:11 | Reagovat

Nejlépe to za mě vystihla Chudobka.
Nevím, jestli bych dovedla odpustit. Mám to v sobě a nejde to ven. Ani slovem odpouštím. Raději jsem to vytěsnila. Tobě se stýská po dědečkovi a mě po babičce.
Ale proti mě jsi prožila hororové dětství.
Přeji Ti do dalších let jen lásku Tvých nejbližšších a štěstí. Zdraví k tomu patří samozřejmě. :-)

20 bluesovka bluesovka | 16. ledna 2018 v 14:37 | Reagovat

I já si myslela, že to je jen povídka. A pak četla a srdce mi bouchalo. Ano, někteří máme těžké dětství a poděkujme našim dědům a babičkám, že byli. Já taky děkuju a tobě držím palce. Život je i přes všechno zlé dobrý, miluju chvíle se svými dětmi a to je náplast na vše, co bolelo. Buďme tu pro naše děti a vnoučata a dávejme jim z nás to nejlepší, pak bude dobře.

21 Ježurka Ježurka | Web | 18. ledna 2018 v 14:03 | Reagovat

Dášenko, já si nědo takového nedovedu vůbec představit. Měla jsem krásné dětství, když jsme žili jak se říká "z ruky do huby", ale milující rodiče mi byli vším. Tomu, kdo se takto k tobě choval, bych ani matka říkat nemohla. Pro nás, kteří to máme nastavené tak, že máme děti na prvním místě, je to opravdu nepochopitelné. A Odpustit? Já jsem asi trochu jiná, dokážu odpouštět, ale ne zapomenout a to je rozdíl. Jsem stálý optimista a extrovert a to mi určitě také pomáhá. Ale ty jsi vyrostla ve skvělou maminku a babičku! Máš ode mne velkou pochvalu, jak jsi to všechno dokázala.

22 Michaela Michaela | E-mail | Web | 19. ledna 2018 v 8:32 | Reagovat

Na to se nedá vůbec nic říct...snad jen, že vám ze srdce přeji ať už máte kolem sebe jen dobré lidi.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama