Prosinec 2017

Introvert ve mně

8. prosince 2017 v 19:20 | dáša |  Pocity



Jeden z nejšťastnějších
okamžiků v životě je,
když najdete odvahu
nechat odejít to,
co nemůžeme změnit.


Ani nevím, jak mám začít psát o něčem, čeho mám plnou duši už od dětství.
Nemám uspořádané myšlenky.
Motají se mně v hlavě společně s bolestí i radostí v duši.
Jako na houpačce.

Na FB mně přišlo výše uvedené moudro.
Hluboce mě to zasáhlo.

Rozplakala jsem se.

Od útlého dětství jsem byla uzavřená.
Hrála jsem si s dětmi na ulici, ale nejraději jsem byla sama.
Hodně jsem sedávala na širokých schodech,pozorovala oblohu, vlaštovky,
poslouchala déšť. Promlouvala jsem si sama se sebou nebo
jsem hleděla "do blba". Bylo mně dobře.
O hodně později jsem si uvědomila, že to vlasně byla meditace.
Klid v duši.
Mým nejlepším parťákem byl můj milovaný děda.
Seděli jsme spolu na lavičce na dvoře, drželi jsme se za ruku
nebo jsem dala hlavu na jeho klín a mlčeli jsme.
Byli jsme spolu spojeni dušemi a rozumněli si i bez řeči.
Vycítili jsme vzájemně, co koho trápí i z čeho se radujeme.
Měli jsme se moc rádi.
Do dneška vzpomíná moje prasestřenice, už jen jediná žijící ze starých časů,
že děda pro mě udělal všechno.
Z uranových dolů se vrátil těce nemocný se stálými strašnými bolestmi.
Pobíral invalidní důchod ve výši 400 Kčs.
A přesto sháněl šunčičku pro Dášulku.
Bydlela jsem s ním, byla jsem šťastná.

Moje šťastné bytí skončilo v mých 13,5 letech, kdy děda odešel z tohoto světa.
Před tím jsem ho prosila, aby neumíral.
Musela jsem k matce a otčímovi. Tam mě mlátili, kopali a sprostě nadávali.
Tam jsem byla osamělá.
Více jsem se uzavřela.
Přestala jsem se učit a měla jsem tři trojky o pololetí v tom roce.
Byla jsem drzá.

V druhém pololetí jsem si uvědomila, že do osmičky nás budou rozdělovat
do studijní, polostudijní a praktické.
Čím lépe se budu učit, půjdu na studia a pak dál
a vypadnu z domu.
Zkoušky jsem udělala na jedničky.
Ovšem můj buržoazní původ.
V tomto roce nám komunisti sebrali dědův dům a
rozhodlo se, že se do něj přestěhuje část tříd gymplu.
A proto se za mě přimluvil ředitel gymplu a vzali mě, dokonce do humanitní třídy.

Bylo mně tam dobře, nikdo na mě neřval a nebil mě a neponižoval.
Moje sebevědomí bylo na dně.
Šlo to velice pomalu zbavovat se ho.

Nikomu jsem neřekla, co se dělo u nás doma.
Vůbec jsem o sobě nemluvila, nechtěla jsem, aby mě litovali.
S klukama jsem kamarádila ( a zůstalo nám to do dneška
i přes 40 letou odmlku z mé strany, protože jsem nesměla spát u" našich".)
Holky ve škole mně říkaly - on se na Tebe dívá, jak na obrázek, jiný mně čekal na rohu ulice,
když jsem šla do školy, další mě čekal za vstupními vraty gymplu u sloupu schodiště.......atd.
Nevěřila jsem, bála jsem se......nejvíc reakce mé matky.
Nesměla jsem se s nikým kamarádit nebo jít s někým, nedej Bože,ze školy domů.
Jednou jsem šla ze školy s kamarádkou, která bydlela vedle nás.
Potkaly jsme matku, ta mě i ji seřvala hrubými slovy,
chytla mě za vlasy a táhla mě za sebou v předklonu přes dvě náměstí a naši ulici.
Doma mě omlátila hlavu o zeď a pak o zrcadlo a řvala, jak jsem škaredá, nikdo mě nemá rád a
klukům se hnusíš.
A pak mně ostříhala skoro do hola.
Zhroutila jsem se, je to tak, jak říkala, neměla jsem se narodit.
Kvůli očím jsem měla doma atropin a ten jsem vypila, chtěla jsem jít za dědou
Vypumpovali mně žaludek.
Bylo mně špatně a cítila jsem se jak opilá - motala jsem se.
Pak jsem je prosila, aby mně ještě nepouštěli domů.
Přišel psychiatr. Mluvil i s matkou.
Po týdnu doma bylo vše ve starých kolejích .

Po gymplu jsem se hlásila na VŠ.
Třídní si mě zavolala ( ještě s dvěma spolužáky - kamarádka byla katolička,
kamarád měl svobodomyslného tatínka), že mě nedoporučeli z uličního výboru
pro buržoazní původ.
Přesto jsem se přihlásila

A po maturitě o prázdninách se do mě zamiloval citlivý, jemný a milý kluk.
Já jsem ho také milovala, ale bála jsem se matky.
Raději jsem mu nic neřekla.
Hodně dlouho jsem se trápila.
A hlavně bychom se nemohli setkávat a udržovat vztah, protože jsem nesměla nikam chodit.
Jen jako blbečci s bráchou jsme museli s nimi chodit na procházky a výlety.
Neustále mě hlídala, kontrolovala mě 5-6x za hodinu telefonem, jestli jsem doma a
čas s cestou na oběd do jídelny mně vyměřila na minuty.
Brácha si mohl chodit kam chtěl.

Byla jsem jako vězeň...

Chtěla bych něco tak moc vrátit....

Jak mohu zapomenout?
Nedokážu to.
Jsem moc přecitlivělá.
A všechno je tak pořád živé.
Možná proto jsem empatická, a proto jsem pracovala
jako právník v sociální oblasti a pomáhala lidem
i soukromě zadarmo.


ŽIVOT JE PES, ALE ŽíT SE MUSÍ !



P.S. Někdy bude pokračování......