Únor 2017

Práce z domu

28. února 2017 v 23:16 | dáša |  Cestování
Právě před měsícem odletěla dcera do Španělska kvůli zdravotnímu stavu.
Od doby, kdy v pěti letech vstoupila do mateřské školky, byla neustále nemocná.
Záněty horních cest dýchacích, které sklouzly na záněty průdušek a dále na zápal plic.
Samá antibiotika, dlouhá rekonvalescence, den nebo dva ve škole a znovu.
Vysoké horečky nad 40°. Fibrilní křeče.
Závěr : polyvalentní alergička a astmatička.
První stupeň na ZDŠ až do sekundy na gymnáziu dělala externě.
Každý měsíc jsme ji vozili na jeden den do školy, kdy byla vyzkoušená ze všech předmětů a
musela si ve sborovně napsat chybějící písemky.
Naučila se zodpovědnosti, samostatnosti. Pomohla jí její ctižádost.

O svatém týdnu onemocněla a na maturitu jsme ji odvezli ve vysokých horečkách a
pořád usínající po injekcích od alergologa.
Chtěla na ni jít v řádném čase, už jí bylo jedno, jak to dopadne.
Hlavně aby ji měla a mohla se hlásit na VŠ.
Byly to pro ni i pro nás hororové dny.

Lékaři mně říkali, že se to obvykle v pubertě zmírní, bohužel se tak nestalo.

V říjnu se vrátila z Anglie, do Vánoc byla dvakrát nemocná,
Vánoce prospala v horečkách a strašném kašli a v lednu znovu.

Proto se rozhodla, že pojede do teplejší země k moři.
Vlhký a čistý mořský vzduch jí vždy pomohl.
V 11 letech byla u moře s Mořským koníkem, pak v léčebně v Janských lázních.
Tam byla však tři týdny nemocná a byla celý den na pokoji sama.
Vždycky, když se s námi loučila u výtahu, tak se jí klepala bradička.
Určitě pak na pokoji plakala a já jsem brečela v autě.

Koncem ledna odletěla do Madridu, kde navštívila na dva dny kamarádku.
Ta má byt skoro u pláže. Už tam se jí udělalo lépe, sliznice splaskly.

Ona je taková šprýmařka a popichovačka.
Napsala nám, že je tam jaro 20°C. A připojila foto.





Následně odjela do Valencie, kde měla zaplacené ubytování a
koupila si v sekáči kolo a jezdila na něm do práce i na výlety.

Poslala nám foto a napsala:
Tudy jezdím do práce. A co Ty , tati ?



Hlady neumřela, chodila nakupovat na trh a libovala si,
že ovoce a zelenina a rybí speciality jsou levné. Vařila si sama.



Na pláži si otevřela svůj home office.





Někde u hradu na výletě.
Vidím, že je šťastná, uvolněná a zdravá. Usmívá se.

Nebylo to poprvé, kde byla úplně sama, ale vždy mám obavy.
Sama v noci v uličkách, na výletech....Chtělo by to parťáka.
Její přítel nemůže pracovat přes počítač, má velice dobrou práci.
Na dovolené a výlety o víkendech jezdí všude spolu, ale nedostal žádné volno .

Při odletu z Barcelony 28.2.,kdy jsem psala a zveřejnila tento článek, bylo skoro 23°C.




Přesedala v Curychu, choulí se v kabátě u jezera.
Při pohledu na tu studenou vodu jsem se i já otřásla.







P.S. V hrůze teď o půlnoci 2.3. jsem snad jsem napsala vše, co bylo dříve a doufám, že se článek uloží!
P.P.S. Už je doma a poslala nám hodnocení, jaké jí dali studenti fakulty za její semináře. Psali o ní velice krásně.


Omlouvám se.

Opravila jsem jednu malou chybu a zmizelo 3/4 článku i fotkami.
Začala jsem dopisovat a vkládat fotky a zase mně při při ukládání dopsaný článek zmizel.
A teďpotřetí, už mně tady nic nezbylo.

Až se uklidním, tak snad budu schopná torzo článku dopsat a doplnit fotky.

Co jsem četla

27. února 2017 v 16:16 | dáša |  Co čtu


Letos byla báječná zima:
po odpolední procházce a focení s Jonášken jsem si uvařila zázvorový čaj,
Jonáškovi jsem dopřála 5 psích piškotků ( to je náš rituál ),
Sedla jsem si naproti krbových kamen a pod lampou jsem si četla.
A že jsem toho přečetla !
Venku byla tma, u nás hořel oheň, Jonášek spinkal,
ideální čas pro čtení.


Jde o ženský román.
Líbil se mně obsah i styl psaní.
A zároveň je i k zamyšlení nad dětmi, které se vracejí jen tehdy,
když ony se samy rozhodnou, že přijedou na návštěvu, někdy za několik let.
A rodiče trpí jejich nepřítomností i tím, že o nich nemají zprávy.
A ostatní děti se cítí opomenuty.

Nebojte, konec dobrý, všechno dobrý - bude nesmělé sblížení.

Víc už neprozradím.













Skutečný příběh

23. února 2017 v 11:11 | dáša |  Co čtu


Mladý Angličan odjel učit v 70. letech do Argentiny na internátní školu pro chlapce.
Při dovolené v Uruquay náhodně objevil pláž se stovkami tučňáků,
kteří zahynuli pod nánosem ropy.

Jen jeden byl ještě živý.......

K napsání knihy jej po mnoha letech rodina přinutila napsat
knihu o životě s tučňákem.

Příběh se čte jedním dechem.
Je naplněn oboustrannou láskou.
Tučňák je velmi společenský a studenti a pracovníci školy si jej také zamilovali.
Velice milá kniha prodchnutá humorem.















Jeho Excelence Juan Salvador.







Těm, kteří mají rádi zvířata, tuto knihu doporučuji.

dáša

Báječná kniha

16. února 2017 v 23:18 | dáša |  Co čtu
*



Kniha rozhovorů pro všechny.


Kniha odpovědí na životní otázky,
podaná srozumitelně a nechybí v ní ani humor.
Kniha zamyšlení se.












Přečetla jsem si knihu hned 2 x po sobě a ještě jsem pak vyhledávala znovu některé pasáže.
Četla jsem ji s radostí.



P.S. Několik dní mně blbnul blog. Opět se mně po uložení ztratil celý dlouhý článek s mnoha fotografiemi.
Zůstala jen jedna věta a jedna fotka. Hrozně mi vadí ta ztráta času, kterou jsem článku věnovala a je fuč.

Vesnické předzahrádky na Slovácku

11. února 2017 v 14:47 | dáša |  Slovácko


Některá z blogerek mně v komentáři vloni napsala,
že na mých fotkách nikde nevidí předzahrádky.
Uvědomila jsem si, že to pravda. A zrovna minulý rok jsem jich dost nafotila.

Dnes vám ukážu předzahrádky ve Vlčnově, který leží JV 15 km od Uherského Hradiště.
Všechny následující zahrádky jsem fotila jen v jedné ulici.
Bylo šílené vedro, mně bylo úplně na omdlení, nezvládla bych už pobíhat po ulicích.
Foceno loni 31. května.















Ani bych si nedokázala vybrat, která je pro mě ta nej.
Po několikerém prohlížení jsem si vybrala dvě :
kecám - tři: fotku 5, 22 a 13.
Ale všechny jsou překrásné.

Vybrali byste si také ? A kterou ?

Těším se na váš tip

dáša

Hradišťský hřbitov

9. února 2017 v 22:57 | dáša |  Slovácko




Možná se budete divit, ale já miluju hřbitovy.
Cítím tam klid, smíření a ztišení duše.
Čtu si náhrobky, dívám se na fotografie a obdivuji úpravy hrobů.
Přemýšlím nad nimi, kdo byli ti lidé, co dělali, zda-li měli šťastný život
nebo byl naplněný spoustou bolesti a utrpení.
Představuji si je při práci, v zahradě, muže nadhazujícího dítě nad hlavou,
maminku chovající děťátko, dítě objímající babičku, šťastnou studentku....
Také vážené lékaře, soudce, učitele, továrníky...

Nejraději mám náš hřbitov v Mařatském kopcci.
Ráda tam i zpět chodím pěšky a hlavou mi pomalu plují myšlenky na naše odejité milé.

Hřbitov je pečlivě upravován a hřbitovní správa na to bedlivě dohlíží.
Asi před 25 roky mě šokovalo, jaké nastaly změny.
Břízy byly zkáceny a nasazeny tůje, jakoby si zemřelí nezasloužili malebnou přírodu.
Tůje vypadají smutně a i na příbuzné zemřelých působí stísněně.
Proto oživují hroby barevnými květinami a dekoracemi.
Mám ráda přírodní zklidňující úpravu hrobu,
aby mě nic nerušilo v rozjímání a vzpomínání.
Také byly vydlážděné všechny cestičky.
Bez stromů a s betonovými cestami mně připadá hřbitov jako parkoviště.

Naštěstí je od našeho hrobu je nádherný výhled na buchlovské hory.

Vidíte hrad Buchlov ?
Byla špatná viditelnost, jinak byla vidět trochu níže ještě kaple Barborka.
Ale jo, rýsuje se tam napravo od Buchlova asi 4 - 5 cm níže.
Věříte, že jsem ty dráty neviděla, až teď na fografii.


Vzadu u pomníku už krušpánka nejsou, sežraly je nějaké housenky.
Bylo tomu tak skoro po celém hřbitově.


Náše hrobka.


Začalo se mračit.







V tomto okamžiku se mně zastavilo srdce.
Povídala jsem si s dědou a řekla jsem mu, dědo, slyšíš mě, jestli jo, tak mně dej znamení, prosím.
A po slově prosím se otevřelo nebe a ozářilo mě prudkým světlem slunce.
Existuje spojení duší, které jsme milovali, věřím tomu.
Měla jsem už hodně znamení v tu pravou chvíli...
ve snu, v podobě peříček, zazpíval ptáček.....

dáša



Vagonové domky

8. února 2017 v 19:22 | dáša |  Co mě zaujalo


V roce 1926 byla založena v Hradci Králové v jedné čtvrti vagonová kolonie.
Bylo tam navezeno 10 vagonů, dokonce jeden i první třídy, pro sociálně slabé obyvatele.
V kolonii byla jedna studna a suché záchody.
Vagony stály na podezdívce z betonových kvádrů a podsypané škvárou.
Byly obité rákosem a nahozené.
Kolonie také měla nejmenovaného starostu.
Postupem času si obyvatelé kolonie postavili nádstavbu nebo přístavbu,
případně se po opuštění nějakého vagonu tento připojil k jinému vagonu.
Některé vagony byly rozřezány v rámci výstavby
nových rodinných domů v 80. letech.
Vagon první třídy byl, bohužel, vybydlen.





Do dneška se dochovalo asi 5- 6 vagonů, ve kterých se pořád bydlí.
( Nemohla jsem rozeznat, jestli u dlouhých domků je to další vagon přistavený nebo přístavba.)


Pro nás s Jonáškem to byla pěkná procházka a ještě se potkal s trochu větším kamarádem.

Čerpala jsem z Knihy Malšovice od Zdeňka Doubka a Heleny Rezkové.
Fotky jsou moje.

V toto pondělí jsem viděla na Seznamu fotky a reportáž
o obydlených dělnických koloniích v Praze, kde dosud není kanalizace a
nemá se kudy táhnout, neboť uličky jsou velice uzoučké tak pro dva lidi vedle sebe.
Velice zajímavé. Možná o nich bude psáno i s fotografiemi
v knize Zmizelá Praha?

Kdo ví, kde se o nich píše, dejte mi, prosím, vědět.
Byl by to pro mně velký podnět pro návštěvu.
Já jsem totiž velice zvědavá a zvídavá.

Přeji vám příjemný večer a krásné následující dny.

dáša


Přečetla jsem.....

1. února 2017 v 21:36 | dáša |  Co čtu



Od Vánoc jsem přečetla několik knih.
Dnes vám předložím tip na velice dobré čtení ( tedy pro mě ) od jednoho autora.

Mladého charismatického Frederika Backmana. Píše velmi lehce, laskavě, prostě pohodově.
Jeho knihy jsou balzámem pro duši.






Tato kniha byla zfilmovaná a film běžel v našich kinech v pozdním podzimu.







Knihu Babička pozdravuje a omlouvá se jsem četla jako druhou.
Nedejte se odradit popisu na záložce.

Četla jsem ji jedním dechem.