Jak jsme přišli do Čech

2. listopadu 2016 v 19:01 | dauma |  Moje zážitky

Brzy to bude už 36 let, co jsme se přestěhovali z Brna, kde jsme bydleli
u manželových rodičů, do Čech.
Nesli jsme stěhování dost špatně.
Měli jsme slíbenou práci s domkem na Slovácku a velice jsme se těšili.
Domky se měly postavit nové, ale obec ( městečko ) nedalo souhlas
ke stavbě čističky odpadních vod.

Manžel byl na vojně v Líních u Plzně, kde v kasárnách odebírali Rudé právo a
v něm našel inzerát, že podnik v Čechách hledá zrovna naši profesi a nabízí k pronájmu půl domku.

Projevila jsem zájem a a za čtyři měsíce ( domky byly nové a v tom našem praskla voda a byt byl vyplaven)
jsem se jela na byt podívat. Moc se mi líbilo, že dům leží v zahradě a nachází se v malebné čtvrti města.

Přijeli jsme s malinkatou Ninuškou do Hradce obrovským stěhovákem, který byl z tří čtvrtin prázdný.
Měli jsme jen minimum nábytku - postýlku dětskou, dvě starožitné skříně, jednu komodu,
dvě židle a " postel " , kterou manžel sbil z latěk. Málem se nám při stěhování rozpadla.
Pak už jenom gramofon a plnou bednu na brambory zaplněnou gramofonových LP. Taky kotoučový magnetofon.
A samozřejmě velké papírové pytle plné knih.
Zapomněla jsem - ještě hluboký kočárek.

Napadl čerstvý sníh.
Po vyložení našich věcí stěhováky, jsme se dívali všichni tři na odjíždějící stěhovák.
Zůstala jen stopa po kolech auta - jediné spojení s Moravou.
Nikoho jsme neznali a připadali jsme si tak opuštěně.

Je fakt, že jsem byla nadšená z nově zařízené kuchyně, vybavené i ledničkou.
Paradoxem bylo, že jediné, co jsme měli nově koupeno byla právě lednička.
Museli jsme ji obratem prodat.

Nábytkem jsme vybavili ložnici a uprostřed obýváku stála bedna od brambor pokrytá bílým ubrusem.
Na zemi ležely vedle sebe gramofon a magnetofon a v bedně ty gram. desky.
Óma nám dala 6 600 Kčs na koupi pračky.
Plínky jsem ovšem vyvářela na plotýnce v zavařovacím hrnci.

Byla jsem s Ninuškou doma, manžel začal chodit do práce a postupně zapadl do kolektivu.

Chodila jsem s kočárkem na procházky a nakupovat.
Napadlo hodně sněhu, zima byla dokonalá. Les a dlouhá alej byly překrásné.
A na jaře mě oslovila jedna sousedka a za pár dní přiklusala další s tím, že:
" holky, tak vy už si tykáte, já chci také".
Tak jsme se daly dohromady - tři mladé maminky, každá zatím jedno dítě a dělaly jsme hodně věcí společně.
A kamarádíme se stále a děti nám tykají a říkají každé " teto".
Skoro od domu vedla nádherná alej, procházet pod stromy v horku bylo velmi příjemné a úlevné.

A tak jsem se dostala k tomu, o čem jsem vlastně chtěla psát. Změnila jsem i název článku.

Alej miluji a fotím ji neustále v každém ročním období velmi často.

Před třemi týdny se najednou objevila u aleje velká cedule,na které bylo zdůvodněno,
proč se alej bude obnovovat a harmonograf kácení a sázení nových stromů.
Ztěžovala jsem si kamarádkám na obědě a ony se divily, že nic nevím, že v novinách se to probírá už několik měsíců.
Jenže já jsem byla dlouho mimo a stejně jsem přestala číst noviny a dívat se na televizi na zprávy.

Vyfotila jsem si celou alej naposledy.

Již před pěti lety byla obnovena levá strana aleje - zasadili zase lípy.
Mělo se kácet všechny stromy, protože aleje se sází najednou. Ale byl proti tomu velký odpor občanů čtvrti.
Město vyhovělo a teď došlo na pravou stranu - tam jsou a budou zase hned vysázeny javory.
Je fakt, že když byl velký vítr, padaly na zem velké a těžké větve. které zabraňovaly chůzi, než
je pracovníci technické služby rozřezali a odvezli.
Nově dosazená alej bude bezpečná a poroste jistě přes sto let.
Ale hlubokého stínu si už neužijeme.
Zbyly jen nostalgické vzpomínky a dobové fotografie.







Už začali kácet, každý den 6 stromů. Nyní už nestojí žádný.
Možná jsou již vysazeny nové stromky.


Z naší zahrady:




Mějte se prima.

dáša
 


Komentáře

1 Jarka Jarka | Web | 2. listopadu 2016 v 20:02 | Reagovat

Tak to byly krušné začátky, ale maminky s kočárky se brzo seznámí a hned je veseleji. :-) Škoda té vzrostlé aleje, nové stromky porostou dlouho než zmohutní. Dobré je, že se alej neruší úplně, ulice by bez stromů byla taková divně holá a smutná...

2 Hanka Hanka | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 21:07 | Reagovat

Je to takové trošku smutné povídání, Dáši, začátek jste neměli nijak lehký, ale zvykla sis a našla spřízněné duše.

Škoda té krásné aleje, jenže se musí něco obětovat, když jde o bezpečí lidí. :-)

Měj se pěkně Dášenko! :-)

3 Ruža z Moravy Ruža z Moravy | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 21:10 | Reagovat

Dášenko, u nás to začalo už dříve. Nejprve aůej vedoucí k Růžovému Údolí, pak v parku horním u kostela sv.Barbory, pak Wolkerovy sady a alej u rybníka Oborníka- to tak  ty hlavní. A bude to asi pokračovat ještě jinde. Možná spíš jednotlivě. U paneláků se to také "prosívá". Než to nové doroste- my- tedy já určitě- tady nebudeme.

4 Zdenka Zdenka | E-mail | Web | 2. listopadu 2016 v 22:20 | Reagovat

Dáši, já se teda stěhovala jen 60 km, ale dvě maminky s kočárky jsem si taky brzy našla :-D  :-D
Aleje je škoda, tak ještě, že ji obnoví ;-)

5 Evina Evina | E-mail | 3. listopadu 2016 v 7:37 | Reagovat

Přesně stejným způsobem jsem se dostala do Čech i já,jenže trošku prodlouženě.Napřed jsem nastoupila na umístěnku do Čech-pak za zaměstnáním+byt(manžela)na úplný západ.Moje děti a vnoučata jsou tady doma,ale já jezdím domů na Moravěnku.
Přeji krásný den :-) Tady je mráz :-(

6 Kitty Kitty | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 9:20 | Reagovat

Děkuji za článek. Kaaždá jsme obecně někam jinam přišly, to je život. A za prací a bydlením se stěhujeme pořád, není pravda že ne. Hlavně že píšeš a už zase funguje internet, to mě těší. I já jsem ukápla bolestný článek - opět zápasím s rýmičkou. Když je hlava blbá, Kitty trpí v postýlce mezi kapesníky ;-)

7 Bev Bev | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 15:08 | Reagovat

Moc krásně jsi zavzpomínala na začátky, skoro jsem to viděla jako film, včetně těch kolejí ve sněhu, posledního pojítka se starým domovem. Aleje je škoda, ale zase než aby to někomu padlo na hlavu a zmrzačilo ho to, tak ať ji raději vysází znovu. Ale věřím, že to bude dlouho nezvyklý pohled a smutno po těch známých stromech. :-|

8 Maruš - Fukčarinka Maruš - Fukčarinka | Web | 3. listopadu 2016 v 17:42 | Reagovat

Většinou jsou začátky těžké Dáši, hlavně jak nemáme na blízku své milované. U nás se také kácelo a hned vysazovalo nové. Něco končí a něco začíná, vzpomínky však zůstávají. Dáši, moc zdravím a přeji pohodové dny. :-)

9 Melissa Melissa | Web | 3. listopadu 2016 v 19:50 | Reagovat

Proč to píšu,když je to spam...? :-?  [:tired:]

10 Intuice Intuice | E-mail | Web | 3. listopadu 2016 v 22:28 | Reagovat

Pěkné zamyšlení. Člověka přiměje zamyslet se, jak začínal sám. Já taky se vdala a začala další život 46 km od rodného města. A jsem tu taky dodnes, nyní 32 let. :-)

11 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 4. listopadu 2016 v 6:47 | Reagovat

Tak na mě padl trochu nostalgický  smutek, ale jen trochu... :-)

12 MarijaKes MarijaKes | E-mail | Web | 7. listopadu 2016 v 13:03 | Reagovat

Je to zvláštní Dášenko. Ty jsi se jako vdaná stěhovala z Moravy ku Plzni a já jako desetileté dítě z Horšovského Týna na Moravu. Jak jsem si s bratrem slibovala, že se tam až budeme dospělí vrátíme.....Tak se nám  do cizího nechtělo. I když na Moravě měli rodiče své rodiště. Moje rodiště bylo tady na Domažlicku. Vrátila jsem se jen podívat a na dovolenou s manželem a pak se synem. A stejně mi je cno..... :-)

13 dauma dauma | E-mail | Web | 7. listopadu 2016 v 13:13 | Reagovat

Maruško, do Hradce Králové :-) Když jsem na MOravě, je mně blaze :-) Když na faře také :-)Na Hradec jsem si moc nezvykla. To spíš na Brno :-) Mrzí mně, že z dcer se staly Pražačky :-( Chtěli jsme s manželem, aby naše rody zůstaly na Moravě :-( Moravu milujeme, naše Kristýnka také :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama