Únor 2016

Orlické hory III - Šerlišský Mlýn

29. února 2016 v 16:23 | dauma |  Cestování

Především vám musím mockrát poděkovat za vaše krásné komentáře a
za vaši podporu v nemoci. Ještě, že vás mám. Vy mi rozumíte.
Děkuji, děkuji, děkuji.


Vzhledem k tomu, že začalo sněžit, dávám sem poslední část našeho výletu do Orlických hor.

Přes Deštnou jsme jen projeli, skončili tam nějaké závody a celé zástupy lidí šly do autobusů a do aut.
Fotila jsem jen z auta.



Vyjíždíme z Deštné. Jsme ojedinělí, ostatní mají namířeno ven z hor.


Dva snímky výše - foceno z auta po cestě na Šerlišský mlýn.

Šerlišský mlýn a náš model Jonášek v kabišku s kožíškem na zádech a v pláštěnce.

To je krása, že?

Takové krápníky jsem už léta neviděla.
Ještě, když byly holky menší, visely ze střech tlusté a
dlouhé krápníky až 70-100 cm, možná i víc.

Tady krásné dílo ze sněhu nějakého dospělého nebo dítěte.


Cesta domů horami, foceno z auta.
Bylo skoro šero a padala mlha.

Přeji vám všem Slunce v duši

dáša

( kéž bych ho měla také )

Léčím se

22. února 2016 v 19:06 | dauma |  Co právě dělám



Vítám vás všechny, kteří nakouknete do mého blogu.
Každý den čtu vaše články.
Dnes napsala článek i Ajka. Už delší dobu jsem si říkala, co je s ní. Pořád šije ?

Asi jste si všimli, že píšu víc článků. Mám více času.
Jsem s malými přestávkami pořád nemocná už od prosince.
Únava, bolesti páteře a třeštící hlava, zimnice, afty, opary a bolesti očí
mě ženou do depresí.
Ta nezima oživila všechny bakterie a bacily, dokonce celou zimu útočila i klíšťata.
Nejraději bych se neviděla a někam zalezla.
Dnes mně psaní moc nejde, cítím marnost nad marnost.
Nesmím se rouhat, mám štěstí, že žiju v Evropě tak, jak to je.



Na páteř jsem začala užívat prášek pro koně.
Kůň ale užívá dle návodu daleko menší dávky než člověk.
Hlavní je, že už mohu aspoň o polovinu víc otočit hlavou do boku.
Otáčela jsem se celou postavou.
Také jsem začala minulý týden slyšet.
Přesto mám náladu na bodu mrazu.



Léčím se přírodními léky a bylinkami - tady zázvorový čaj s medem.

Přeji vám pevné zdraví a těm, kteří právě churaví, přeji brzké uzdravení

dáša

Bloudění

17. února 2016 v 18:49 | dauma |  Moje zážitky


Nemám žádná orientační tykadla. Už když jsme s manželem chodili, nemohl pochopit, že mně řekl druhou ulicí vlevo a já zahnula hned první ulicí vpravo. Byl vyvedený z míry a ještě pár roků, když jsem bloudila, těžko tu moji absulutní absenci orientace nesl.
Je zajímavé, že při cestování bez nějakého průvodce, cestu vždy najdu. Jakmile znejistím, zeptám se.
I v cizině, ačkoli nemluvím jinak než česky. Vždy před cestou si vypíšu určitá slovíčka a ta se během cesty snažím naučit.
Stačí tři dny pobytu a nasáknu řeč a dokážu se ( i s pomocí rukou - třeba jsem nevěděla, jak se řekne dávno - tak jsem v řeči mávla rukou dozadu přes rameno). Domluvila jsem se na trzích i s policií, kterou jsem požádala o nasměrování do jednoho městečka. Musím to zaklepat.
Manžel se nikdy neptá, stydí se, - ne proto, že nezná řeči, on se nezeptá ani u nás.

Ale v lese jsem ztracená.

Včera jsem šla lesem hlouběji, parkrát jsem se otočila jak na obrtlíku, parkrát něco vyfotila, přičemž jsem se točila kolem vyhlédnutého objektu, a je to tady.
Cestička zmizela a já jsem nevěděla, kudy z lesa. Jonášek seděl proti mně, hlavičku nakloněnou a jedno ouško vztyčené,
a čekal, co bude, kam se vrtnu. Vím, že na něho se nemohu spolehnout, jó kdyby vyčmuchal stopu po zajícovi nebo srnce, běžel by jak o závod.
Pobíhala jsem neorganizovaně a čím dál rychleji s Jonáškem v patách. Konečně jsem asi po půlhodině narazila na plot a už jsem měla jasno. Jenže kam, doleva nebo doprava? Oplocení je velice dlouhé. Zvolila jsem vpravo a bylo to dobře.
Představovala jsem si, že zavolám manželovi, polohu mu sice neudám, ale snad by nás do večera našel.

Vzpomněla jsem si, že jsem se jako dítě ztratila v Buchlovských horách. Vyjeli jsme si na hřiby, jenže mě postihla silná migréna, zvracela jsem, neviděla jsem pořádně,proto jsem si lehla ve svahu nad silnicí a že počkám. Usnula jsem a slyšela jsem volání - vstala jsem a silnice nikde. Chodila jsem po lese a volala, pak už jsem nikoho neslyšela. Letěla jsem jak na běžecké překážkové dráze. Takových výskoků přes kmeny a větve ! Nechápu to,jak jsem dokázala skákat jako jelen.
Měnila jsem směry, protože když jsem uviděla světlo a cítila úlevu, byla to vždy mýtina.
Našli mě v poslední chvíli až na kroměřížsku, už chtěli volat policii a armádu.
Dobře to dopadlo. Od té doby říkám každému, ať mě hlídá, když lezu při zemi a hledám hřiby.
Teď se už manžela držím, protože na mě by musely svítit červeně a ještě volat " tady jsme, tady jsme" a ještě přitom tančit. Neviděla bych nic, ani kdybych se plížila.


Kráčeli jsme do lesa. Krmítko u lesa, které zde pověsily děti z lesní školky. Všimla jsem si už dřív lojových koulí visících na větvích stromů.


A tady jsem se začala už točit úplně mimo cestu.




Připadá mi, že na kmeni je kobylka polní s ulomeným křidýlkem.


Zaradovala jsem se, cesta! Vedla do hustého lesního porostu, takže nikam.


A jsme šťastně doma na zahrádce.




Manžel přišel dřív z práce kolem sedmé hodiny a chtěl jet do Lidlu,
neb je francouzský týden.


Hned jsem ochutnala. Blaho !


Toto jsme nakoupili. Mňam.

Ještě jsem si koupila petrklíč.

Jinak regály s fr. zbožím byly hodně probrané, a to jsme tam byli první den, jenže večer.
Chtěla jsem koupit zeleninovou mraženou směs Ratatouile, ale kdeže.


Mějte se nádherně a bluďte jen v bludištích

dáša









Jeden den

11. února 2016 v 20:44 | dauma |  Co právě dělám
Poslední dva roky mně připadá, že dny až moc rychle běží za sebou.
Když jsem byla malá a stěžovala jsem si, že se prázdnin nemohu dočkat,
děda mně řekl, až budeš starší, budou ti dny utíkat.
A měl pravdu, jako vždy.


Přiblížím část včerejšího dne.

Je to den jako každý jiný, jen s mírnými změnami počasí, prostředí i náladami.

Ráno - Jonášek spinká u mě pod peřinou.
Většinou má hlavičku položenou na mé noze.
Opatrně vysouvám nohu a potichu vstanu a nechám přivřené dveře.
Uvařím si kávu a hodím na pohovku v obýváku svoji mikinu a džíny a jdu do koupelny.
Vracím se do obýváku ke kávě a k NB a Jony už leží s pevně zavřenýma očima na mém oblečení,
ačkoli vedle leží jeho deka.
Nechám ho spát a projedu zprávy na netu a maily.



Tato činnost - nečinnost mi zabere hodinku ( někdy si dám kávy dvěMrkající)
Jakmile se zvednu pro svetr do skříně, Jonášek začne okolo mě skákat,
podává mi pacičku a vrtí ocáskem.
Obleču se a jdeme do kotelny, kde mu navléknu proti větru pláštěnku,
aby mu neofoukly záda.

Včera jsme šli okolo naší zahrady a jen jsem vykoukla za zdí na louku,
zůstala jsem s úžasem stát a valila jsem oči- asi taktoPřekvapený.

Hlavou mně letělo- to je dneska teda daleký výhled !
Na fotce to tak nevypadá, ale ta stěna mraků byla tak blízko,
že jsem si myslela, že vidím KrkonošeSmějící se.




Přešli jsme kousek louky a pokračovali jsme podél lesa k březovému remízku.
Byl silný vichr, ale svítilo slunko.




Tady jsme si pohráli - našla jsem tenisák,
který jsem tam nechala pro jiné pejsky.

Vracíme se domů.



V poledne každou středu se scházíme my " holky " kamarádky.
Seznámily jsme se na jednom školení pro naši společnou profesi před více než dvaceti lety.


Kolem třetí odpoledne jsem začala žehlit.
Při žehlení je mně vždy vedro, odhodím mikinu a Jonášek šup na mikinuSmějící se


O půl páté ještě takto svítilo slunce, a jen co jsem vyfotila, kleslo za střechy domů.


Po večerech buď čtu nebo něco vyrábím, čtu vaše blogy a někdy se přitom dívám na televizi.

Zapomněla jsem ukázat mimoně Zdence, která mně jeho výrobu popsala
ve svém blogu na moji žádost.
Zdeni, děkuji.
Nejsem na háčkování opravdu žádný mistr, podle toho to vypadá.
Uháčkovala jsem dvě oči, byly ovšem příliš velké a vedle sebe se na figurku nevlezlyKřičící
Ale vnouček byl nadšenýUsmívající se.

Přeji vám příjemný večer a zítra mějte ten obyčejný- neobyčejný den

dáša




Dárek

8. února 2016 v 14:12 | dauma |  Ruční práce

od kamarádky k narozeninám.

Výtvarnice studovala AVU a
věnuje se textilnímu výtvarnictví.
Je švagrovou mojí kamarádky.

Jezdili jsme s manželem a dětmi před lety i na její výstavy.

S kamarádkou a jejím manželem jsme se seznámili
v červenci roku 1990 na slavnostech
k výročí bitvy u Chlumu.

Stáli jsme vedle sebe při ohňostroji a promítání na zdi staré radnice,
obsahem byla bitva.
Slovo dalo slovo a do hluboké noci jsme seděli na schodech a
popíjeli vínečko.
Bylo teplo a náměstí bylo dlouho plné lidí,
kteří se sem přišli také pobavit.
Atmosféra byla fantastická.

Od té doby spolu jezdíme i na dovolené nebo jedou s námi na Slovácko a
na faru.
Děti si také padly do oka.

Známe se navzájem se všemi členy našich rodin.
Když se sejdeme, je nás přes 4O.

Jsme rádi, že se máme.
I naše dospělé děti se setkávají.









Tento způsob vyšívání a síťované háčkování ( nebo co to je ) bych chtěla umět.


dáša

P.S. Tak a spálila jsem francouzské brambory - cibule je skoro černá - tu máme nejraději !

Poirot a já

4. února 2016 v 17:42 | dauma |  Co čtu



je název knihy od představitele geniálního detektiva herce Davida Sucheta.

Přiznám se, že jsem velkým čtenářem Agathy Christie, a Poirota jsem si vždy představovala tak,
jak ho vytvořil režisér dlouhodobého seriálu.
Jeho cupkání v černých lakovaných střevíčkách ( tomu se nedá ani říkat - v botách,
spíše balerínkách), černé ulíznuté vlasy i pečlivě upravený knír, puntíčkářská povaha,
velký gurmán, uctivé jednání vůči dámám...
Mohla bych pokračovat dál a dál, ale vy ho určitě znáte buď z knih nebo ze seriálu,
popřípadě z obojího.

Kniha je krásně čtivá, přečetla jsem ji na jeden zátah a ještě se ráda vracím
k některým pasážím knihy.
Pan Suchet je velmi přívětivý, laskavý a citlivý, skromný, pracovitý a vynikající herec.
Svoji práci bere velice vážně a velmi pečlivě se na roli Poirota připravoval.

Svoji knihu věnoval své manželce Sheile :

Pro moji manželku Sheilu.







Vřele doporučuji k přečtení.

Děkuji vám za vaši návštěvu na mém blogu a

přeji vám samé šťastné dny

dáša

Orlické hory-výlet 24. ledna 2016 II

1. února 2016 v 17:07 | dauma |  Moje zážitky


Cesta do Orlických hor byla plná vzpomínek. Stejnou cestou jsme jezdili spoustu let s našimi malými dětmi.
Jakmile se rozdalo vysvědčení, vyrazili jsme na celé prázdniny. Byla jsem vážně nemocná a mladší dcerka
trpěla silným astmatem.
Vzpomínali jsme s manželem na naši první cestu, jak jsme se báli, že s kolama na střeše nevejdeme
pod podjezd v jedné vesnici, ve které vesnici jsme si kupovali med, kde česnek nebo v kterých obchůdcích jsme si
koupili křupavé pečivo a maso. párky......

Měli jsme pronajatou faru v Dobřanech.
Chalupa byla stále plná lidí a hlavně dětí. Dodnes všechny děti a jejich rodiče vzpomínají na prázdniny zde.
Když už kluci ( manželé ) neměli dovolenou, tak přijížděli v pátek po práci na víkend.

V zimě jsme s přáteli a jejich dětmi lyžovali v Deštném na sjezdovce Marta.

V Dobřanech je dráha pro motokáry - konají se tam závody ( manžel říká, že jsou známé ) a v zimě tam jezdil
na kopci vlek. Z okna fary jsem na děti viděla. Když jsem měla uvařeno, na smetáku jsem měla barevný hadr
a máchala jsem s ním, aby přišly domů.
Také se stalo, že malé děti si hrály na kopci ve sněhu a na vlek přišla dcerka s kamarádkou.
Pán byl tak hodný, že kvůli nim ten vlek pustil.

I tentokrát bylo všude dost sněhu, byl čistý ( vesnicí jezdí většinou jen místní a asi dvakrát denně autobus )
a i na silnici nerozježděný.

Ve vesnici jsou dva rybníky a domky a chalupy jsou rozhozené po kopci. Krásná vesnička.
Bylo nám tam všem báječně.


Děkuji za vaše krásné komentáře, které mě vždy nakopnou k dalšímu článku.

Buďte zdraví a mějte se parádně

dáša

A teď doufám, že se všichni pokocháte krásnou zasněženou vesničkou.


P.S. Dnes na dvojce v 21,50 hod. dávají krásný film Hořkost.
P.P.S. Nevíte někdo náhodou, proč se mi nedaří napsat něco pod poslední fotu ?










Fara











Jonášek měl ze sněhu velkou radost.
Šel před námi do kopce a když si myslel, že už ho nevidíme,

tak se rozběhl.
Snad by doběhl do vedlejší vesnice přes kopec ( polní cestou ).
My v půli kopce nahoru a Jony už byl za vrcholem.

Zavolala jsem na něj a on takto radostně přiběhl.
Nevím, co kde snědl, když se tak olizoval.

Radost ze setkání veliká.