Leden 2016

Poznali jste?

26. ledna 2016 v 14:17 | dauma |  Moje zážitky


Nedávno v článku nazvaném 1. půlrok 2015

jsem vám ukázala společné foto z jazykového kurzu
ve třetím ročníku na gymplu.
Nedívám se tam do slunce, protože trpím světloplachostí.

Klobouk dolů před všemi, kteří mě nikdy neviděli,
a přece odhadli správně.

Je velmi těžké odhadnout osobu jen podle psaného slova a
sdělených myšlenek.

Já si také představuji vás, když čtu vaše články.
Musím se přiznat, že jsem se párkrát minula.
A nebo zase naopak.
Moje překvapení bylo vždy příjemné.

Následující fotka z května 2015 je selfíčko.
Selfíčka nenávidím, ale stejně nenávidím chodit k fotografovi
( tam jsem byla snad před 20ti lety ).
Nemám dokonce už asi 6 let kartu MHD.
Prostě už nemám v zásobě žádnou fotku vhodnou na průkazky.

Tato fotka vznikla na popud organizátora setkání po 40 letech, který každého požádal o foto
a rozesílal fotky dál, abychom se poznali.
Kdepak já a k fotografovi.
Dnes jsou možná už jen v Praze fotografická studia,
kde vás napudrují, abyste se neleskly a upraví vám účes.
Toto už nejsou vyučení fotografové s uměleckým cítěním.
I fotka na občanku, neretušovaná, u nich byla vždy přijatelná.
Aspoň u nás to jsou prodejci fotoaparátů, vyblejsknou a šmitec.
U fotografů, kteří měli před rokem 1948 svoji živnost, akce focení připomínala společenskou událost.
Člověk se do fotografického ateliéru také pěkně vyšňořil.
Dnes přijdete do prodejny a každý se na vás dívá.
Před ateliérem byl malý salonek, kde všichni trpělivě čekali.
Na toaletním stolku ležely hřebeny a kartáče na vlasy, tužky na obočí
a různé barvy pudřenek.
Záviděla jsem dámám, že se takto mohou zušlechtit.
A pan fotograf je oslovoval milostivá paní, slečno a děti slečinko a šohaji.

Za socialismu se ztratila noblesa, kultivovanost a etika.
Zhrubli jsme, hodně lidí se stalo v řeči, kulturnosti a chování žoviálními.





Při self focení jsem se hodně natrápila. Udělala jsem přes deset fotek, než jsem se
dobrala k tomu, aby mě bylo vidět!


Na společné fotce jsem byla druhá z leva v horní řadě.

Mějte se všichni fanfárově

dáša



Orlické hory-výlet 24.ledna 2016- I. část

25. ledna 2016 v 15:54 | dauma |  Moje zážitky


Kvůli oteplení jsme si včera vyjeli do Orlických hor,
abychom ještě zažili krásně sněhobílou krajinu.

Vyjeli jsme po Objektivu s tím, že se zastavíme na obědě v Dobrušce.
V restauraci na náměstí si manžel objednal kachnu s červeným zelí a s knedlíky.
Byla to velká porce - čtvrt kachny.
Já jsem si objednala pizzu,nepamatuji se,jaký měla název,
ale byla obrovská a opravdu vynikající.
Tolik množství náplně, to nedávají ani v pizzeriích.
Ochutnali jsme si navzájem naše jídla a málem bychom mlaskali.
Dala jsem si na pití malé pivo.

Po zaplacení jsme hodně chválili a slyšela jsem z kuchyně,
jak slečna servírka říká " velká chvála kachny a pizzy".
Půl pizzy mi zabalili, nebyla jsem schopna celou sníst -
to bych se pak svalila a spala a břicho bych na procházkách neunesla.

Po obědě jsme obešli náměstí, kde jsem vyfotila zajímavosti

Celý výlet byl pro mě velmi citovou záležitostí.
Do Dobrušky jsme celá devadesátá léta jezdili s malými dětmi z chalupy nakupovat.
Moje oblíbená prodejna knih, vedl ji tehdy mladý zapálený mladík,
byla na stejném místě.
Většina obchůdků zůstala zachována, jen Optika ( kam jsem dost často chodila
na opravu brýlí či koupení nových obrouček pro sebe a dcerku )
s milou paní Asterovou. Teď jsem si uvědomila,že jí musí být tak osmdesát let.
I domácí potřeby zůstaly pod podloubím - tam jsem si tehdy koupila
černý hrnec s vnitřním krásně modrým smaltem. Byla to pro mě velká radost.
( Pak jsem dostávala několik let od Ježíška další hrnec nebo kastrol či pekáč.)
Tenkrát to byla pro nás drahá koupě.


Nyní něco z historie města :

Dobruška byla původně vsí zvaná Leštno ve 13. století.
Kolem roku 1 300 byla povýšená na město a nazvána Dobruška.
Má pravidelný půdorys, uprostřed náměstí stojí renesanční radnice s vysokou věží.
Opodál barokní mariánský sloup z let 1733-36.
Původní gotické kostely byly později přestavěny :
Kostel Sv. Václava barokně r. 1712 a hřbitovní kostel Sv. Ducha renesančně
v roce 1550.
Ve městě se narodil a dlouhá léta působil František Vladislav Hek,
známý z Jiráskova románu F.L. Věk.
Údolím Zlatého potoka vede turistická stezka do Dobřan.
Dobřanům bude věnován samostatný článek.















Dobruška se nachází ve výšce 287 metrů nad mořem.
Jsk vidíte, už začalo tát.

A proto budeme rychle pokračovat výš.

Přeji vám příjemné dny tohoto týdne.

dáša



Dárek od dcerušek

19. ledna 2016 v 19:21 | dauma |  Kino, koncerty, divadlo a jiné


Letošní Ježíšek ocenil, že jsme sekali dobrotu a
patřičně nás odměnil.

Proto byla první polovina ledna kulturní.
Na počátku ledna jsme byli v Městském divadle na hru Koule.
Z počátku jsem nebyla vůbec v obraze, jen sprosté výrazy a křičící žena.
Bylo to vlastně o životě Heleny Fibingerové.

Obsazení osob bylo vynikající.
Nejvíce jsem se pobavila ve scéně s ostrou reportérkou Barborou Tlachecí
( tedy Tachecí ) a ještě výborně zahraný jeden reportér.
Doráželi na HF, zda necítila vinu a jestli ji to nějak ovlivnilo.
Samozřejmě, že ne, naopak je pyšná na své výkony.
Však přece anabolika užívali i sportovci z Ruska.
Jsem z hry rozpačitá, byla to v první třetině slátanina.

15. Ledna jsme jeli na koncert do O2 Areny do Prahy.
Dirigoval svou hudbu Ennio Morricone.
Sbor čítal přes 70 osob a orchestr České filharmonie
měl skoro 100 hudebníků.
Zastoupen byl snad každý existující nástroj.
I harfenistka byla plně využita.

E. Morricone zkomponoval hudbu k více než 500 filmům.
Je považován jednoho z nejlepších skladatelů filmové tvorby.
Mnohé melodie se dávno staly kultovními.
Pracoval s věhlasnými filmovými režisery.
Určitě znáte film od Sergio Leone Tenkrát na západě.

Skladatel se narodil v roce 1928 a žije v Římě, který na delší čas neopouští.

Neumím ani vyjádřit, jaké jsem prožívala blaho při poslechu.

Ovládaly mě mocné pocity.
Měla jsem pocit, že se ve mně rozpouší srdce, nemohla jsem ani dýchat,a
nebo že lehce stoupám ke kopuli arény a jemně se tam v té výšce vznáším.
Musela jsem mít i zavřené oči, abych vnímala hudbu všemi smysly i póry těla.
Všechny melodie, které znám a miluju, zněly úplně jinak než ve filmu nebo z radia či CD.

Zní to tak nějak technicky.

Kdežto hraní na živo vás přímo vtahuje do melodie i do filmů, které známe.
Naskakovaly mně před očima jednotlivé scény z filmů.
Jako bych byla součástí děje.

Mimořádný zážitek.

Celá aréna byla ve stoje a potlesk neměl konce.
Ennio třikrát přidal.


Odcházela jsem jak ve snách.
Do té doby než jsem sedla do auta a manžel pustil rádio a zpíval Michal David!!!!


Po tak nádherné hudbě jsem spadla shora do bláta.







Při koncertě nebylo možné fotit, filmovat a nahrávat a požádali nás, abychom vypnuli mobily.
Nevěřili byste, kolik lidí fotilo a nahrávalo, blýskalo se ze všech stran.
Styděli jsme se za ně.
Nekulturní lídé bez morálních zásad - staří i mladí.

A pak další katastrofa - v půli melodie do sálu postupně v houfech vplulo asi 600 lidí a drali se
do prostředních sedadel přes všechny sedící! A že za to, že přišli pozdě, nemůžou.
Kruci ( pardon), když jdu na koncert na zaplněný stadion, tak tam musím být aspoň o půl až třčtvrtě hodiny dřív, protože každý ví, že se prochází bezpečnostními rámy, ještě se kontrolují kabelky a tašky.
Kdybych byla pořadatel, tak bych je tam už nepustila, až po přestávce.
Takto to funguje v kulturních státech.
Nebo si měli sednout na schody.
A něco jiného jde, jestli je tam rocková skupina a řve na plné pecky.
Ale tady šlo o věhlasného hudebníka ve velmi pokročilém věku.
Někteří naši lidé ztratili úctu ke všem a ke všemu.
Opravdu jsme Švejkové - žoviální bez jakýchkoli skrupulí.

Je zajímavé, že na v Opeře ve Vídni jsem nic takového neviděil.
Také byli vyzváni a nikdo nefotil, žádný mobil nezvonil.
Nikdo se nedral ani na poslední chvíli a přijít pozdě je tam nemyslitelné,
nepustili by ho.

Je mi z těch lidí moc smutno.

dáša






























2. půlrok roku 2015

15. ledna 2016 v 12:27 | dauma |  Moje zážitky


Začaly prázdniny.
Prázdniny ještě i po tolika letech od studia ve mně vyvolávají pocit svobody, dlouhého volna a
radosti. Hodně času jsem trávila v konihovně - jako brigádnice a po měsíci brigády jsem
tam byla pečená vařená ( dostala jsem se do skladu zakázaných knih a hltala jednu za druhou).
Knihovna byl můj sen, brázdila jsem se encyklopediemi a cestopisy, které mě přivedly do jiných světadílů.
V čítárně jsem se seznámila s jedním klukem, který chodil každý den a pak se mi přiznal, že kvůli mně.
Také jsem jezdila ve velkém vedru na kole ( nevadilo mně to tenkrát, aspoň mně nebolely uši )
do všech koutů města, kde jsem ještě nebyla.
Úplně nejraději jsem se vracela do Buchlovic na zámek - hlavně do zámeckého parku,
kde jsem pobyla i několik hodin.

A nyní se vrátím do minulého roku.


ČERVENEC


Byly u nás na faře dva týdny děti - tady stupeň vítězů v petangu.
Děda je velmi soutěživý, nikomu nic nedaruje , proto se děti neradují.
Ale to zklamání mizí během vteřiny, kdy začínají jiné závody nebo hry.
Petang, kriket, badmington a fotbal ráda hraji i já.



Červenec byl na padnutí vedrem, ale přesto jsme s dětmi, na jejich žádost navštívili Botanicus.
Jsou nadšené z městečka i ze zahrady - hlavně z bludišť. Vnučka se hodně zajímá o bylinky i květiny.
Dozrály třešně všechny najednou. Nejraději mám tyto tmavě červené na zavařování.
Jsou lahodné. Musím to zaklepat, ani jedna ze tří stromů třešní není červavá.



SRPEN

V srpnu jsme měli dovolenou a pořádali jsme hodně výletů.
O některých jsem už psala, na ostatních místech snad budou samostatné články.
Jsem strašně pozadu, ještě nemám zpracované výlety a dovolené z roku 2014.

Polička

Prachovské skály - manžel navrhl, abychom se jeli ochladit do skal. Mně se to nezdálo, pamatovala jsem si, že skály nejsou blízoučko při sobě s svítí tam slunce.
Něco jiného je v Adšpašských skalách, kde je temněji.
Jojo, byla tam strašná výheň, tisíce lidí ( kteří patrně čekali, že se ochladí ) a hlavně
miliony vos. Při chůzi okolo sebe lidi neustále mávali, často jsme slyšeli pláč dětí, které vosa píchla.
Rozdávala jsem tam prášky ( jen dospělým ) , aby nedostali alergici anafylatický šok.
Mně píchly vosy dvakrát skoro na konci cesty.
Tam vám bylo kamenných uzkých a vysokých schodů neúrekom.
Manžel nosil Jonáška.

Tady tuto dobrůtku jsem si dala v Košťálově v malinkatém hotýlečku na stinné terásce.
Dvě plněné velké palačinky plněné ovocem a obložené třemi druhy zmrzliny a moře šlehačky .Překvapivá cena - 50 Kč!
No řeknu vám, že jsem se olizovala až za ušima. Velmi příjemná obsluha - mladý urostlý a vousatý muž, který vypadal jako námořník ,byl veselá kopa. Moc jsme se nasmáli.


A jsme opět na Slovácku - oskeruše, ještě nedozrálé. Výše nejstaší torzo oskeruše. Tvarožná Lhota.

Nádherný park ( a také velikánský kostel ) v Kněždubu.
Chtěla bych k tomu vlastní článek. Nezapomenutelná krása.

Předzahrádky na Slovácku - nejsou oplocené.



ZÁŘÍ


Jarmark na Malé Skále, bublinář, bylo pořád horko a sucho.


Slavnosti vína na Slovácku, zůstala jsem tam několik týdnů.



V našich vinohradech, soused má koně. Je na mě zvyklý. Jsme kamarádi.




ŘÍJEN

Cesta na Slovácko buchlovskými horami ( Chřiby ).
Teplo, slunečno.






Zastávka na Motorestu, kde velice dobře vaří a je tam útulno.
Tam bylo lidí jako much, museli jsme čekat, až se uvolní místo, ale stálo to za to.
Byla vynikající zvěřina, mňam.
Ale ne ta z obory!
Ten jelen spal stočený jako pejsek.



LISTOPAD

V tomto měsíci byla často mlha, která se rozpouštěla kolem 11 hodin dopoledne a pak bylo slunečno.
Pořád neprší.
Vlastně si uvědomuji podle fotek a paměti, že jediná bouřka byla toho 31. 3.
Někdy bylo tak černo, že jsme vzhlíželi na mraky a prosili, ať zaprší.
Odešly a svítilo slunce.




Jeden pátek jsme si přijeli pro děti.



PROSINEC

Vánoce s rodinou


I Jonášek chtěl svoje dárečky.

Čepice z Hvězdných válek, bohužel si nepamatuji, kterému představiteli ve filmu patřila. Nedívám se na takové filmy.

Mladší dcera už nevidí, neslyší, čte. V lednu se vrátila autem a trajektem zpět na univerzitu v Anglii.
Vlastně její přijetí na Univerzitu Cambridge byla nejdůležitější událost v tomto roce.
Odjela v září 2015.

Jonášek mimojiné dostal ježečka, kterého ještě dnes nikomu nepůjčí a nosí ho jako miminko v pyskách.
Fotka temná, svítili jsme jen svíčkama. Nepoužívám blesk ani žádné zesvětlování.
Je to tak, jak bylo foceno v daném okamžiku.
Bylo velice těžké vystihnout tu pravou chvíli k focení, pořád utíkal.

Děti jsme přivezli k nim domů, vnučka byla na oslavě narozenin, a pak děti pospíchaly k televizi,
kde dávaly hraný film o tučnácích.

Jonášek v domově důchodců. Udělal mnohým velkou radost. Nechal se hladit od každého.

Rok a půl stará praneteř ( no hrůza, už jsem prateta,
myslela jsem si, že pratety jsou osmdedesátileté paní ).
Jonášek byl přežraný, ale světe div se, od Anetky si vzal granule.

V prosinci nebyl sníh, bylo šedo a nevlídno.
Teploty nadprůměrné na prosinec.

Doufám, že teď v lednu napadne aspoň půl metra sněhu i ve městě.
Na horách aspoň 1,5 m.
To je moje představa zimy.



Jsem přesvědčená, že každý má svého anděla.
Stačí každý den se na chviličku ztišit a vděčně poděkovat.
Třeba i při cestě na nákup.

Přeji vám pro rok 2016
pevné zdraví, spokojenost a dobrou náladu.

S úsměvem vás zdraví

dáša





1. půlrok roku 2015

12. ledna 2016 v 14:53 | dauma |  Moje zážitky


Leden a únor jsou většinou klidnými měsíci. Alespoň pro mě ( pokud nejsem nemocná ).
Mám čas na čtení, ruční práce, na hraní s Jonáškem, na návštěvy u dětí.
Manžel, chudák, hned vlítne do pracovního procesu.




Leden byl suchý a na naše poměry teplý, dokonce začaly kvést některé keře.


ÚNOR





Jak vidíte bylo slunečno.

Konečně sněží.


BŘEZEN


A sněží až do 2. března.



Velká bouře 31. března. Oblaka byla černá jako uhel. Začíná prosvítat přes mraky slunce.

Po bouřce - Jonášek kontroluje stav na předzahrádce a na ulici.
Při bouřce mně skočil na klín a já jsem ho přikryla dekou.



DUBEN



V dubnu začaly práce na zahradách a v sadu. Bylo krásně.


Kvetou stromy a tráva je posetá chudobkami a v sadu pampeliškami..


KVĚTEN


byl suchý a velmi horký, ale pro mě báječný.
Celý měsíc jsem byla na Slovácku.






Žítková - moravsko-slovenské pomezí - kopanice, říká se tomu v Uh " na konci světa ".
Krajina nádherná a tajemná. Sešly jsme se 3 blogerky na výletě.
Psala jsem ( snad ) o tom článek.

Kostel na Masarykově náměstí z parku, který je krásně udržovaný.
Čerstvě zasetá tráva a zasazené stromky.


S Jonáškem u řeky Moravy - šílená vedra celý měsíc. Sbírala jsem jitrocel.




Největší událost roku.
Většinu spolužáků jsem neviděla od maturity.



Sraz spolužáků z gymplu po 40ti letech! S holemi naše třídní profesorka.
Chudinka je nyní v nemocnici.

Před 41 lety. Jak si mě představujete ? Poznáte mě ? ( rozluštění v příštím článku ).

Sraz se konal u jednoho spolužáka na zahradě a v průjezdu domu. Perfektní, šťastný, radostný a ukecaný.
Sad plný švestek a za ním směrem k nám do kopce vinohrad, hned za barákem, jak je zde zvykem.



ČERVEN






Červen byl také velmi horký, bylo sucho.
Na poslední fotce jsou fr. buldočci - černý Henri ( je už staý, chudáček, ani ze schodů nesejde ),
bílá je Baruška. Jsou oba velice mazliví, ale fotit se nechtěli.
Na faře s nimi byli přátelé mladší dcery.

Přejela jsem si znovu fotky v článku a je mi jasné, že počasí bylo " zvláštní " s nadprůměrnými teplotami,
že mně to připadalo nepřirozené, a proto mám spoustu fotek z přírody.
A to jsem ještě netušila, co přijde o prázdninách.


Děkuji vám, kteří navštívíte a případně komentujete moje články.
Jsem moc ráda, že vás něco zaujme, snažím se o to.
Všechny vás srdečně zdravím a přeji vám samé šťastné dny a Slunce v duši.

dáša



V prosinci 2015

8. ledna 2016 v 14:20 | dauma |  Moje zážitky


Prosinec kolem mě prolétl jak švihnutí proutkem.

Hodně sil mě stálo vydolovat z manžela, co by si přál od Ježíška!
On nic nepotřebuje.
My všechny holky jsme už z toho šílely. Klukům v jakémkoli věku se obtížně vybírají dárky,
pokud to nejsou hračky, že ?
Neustále jsme žhavily mobily, ještěže máme paušál.
Tři dny před Štědrým dnem z něho vypadlo, že by se mu líbila opera Jakobín.
Takže zase do Prahy, protože v našem městě skončil Bonton a v supermarketech
tento žánr opravdu nenajdete.
Lítala jsem jak hadr na holi.

Upínala jsem se na návštěvu Vídně.
Manžela jsem připravila na to, že tentokrát nejdu po památkách, ale po vánočních a bleších trzích.
Do Vídně jsme přijeli v pátek odpoledne, ubytovali se v hotelu u Karlova náměstí.
A hned jsme pospíchali na trhy - už při cestě autem k hotelu jsem viděla světýlka za Karlovým náměstím,
myslela jsem, že je tam přístaviště, ale ne, byl tam vánoční trh!
Atmosféra na trhu ( snad to byl trh Ressl ) byla skvělá, lidi se netlačili jen kolem stánků, ale scházeli se tam přátelé a
známí, všechny stolky a stánky s punčem a svařeným vínem byly v obležení.
Bylo nám tam báječně, vypila jsem tři hrníčky vína a bylo mně dobře.
Jeden hrníček jsem si ponechala ( za hrníček se platí záloha v ceně hrnku, když ho vrátíte, vrátí vám zálohu.
Je červený a má tvar srdce, moc se mi líbí a piju z něho každý den bylinkové čaje,
protože už po čtvrté od počátku adventu do dneška na mě leze nějaký moribundus.
Večer jsme si prošli i vánoční trh u radnice.
Během pobytu jsme náhodně objevili další trhy, celkem jsme pobyli na sedmi trzích.
Jeden večer jsme měli lístky do Volksoper na La Bohéma, provedení opery se nám líbilo.



















Trh u radnice.



Stromy byly ověšeny žárovkami s různými motivy - tady beruškový.









Nad bílými ozdobami mně přecházel zrak. Byly úžasné, takové jsem ani nikdy neviděla.









Lidi se fotili s andělskými křídli. I mě manžel vyfotil. Toto nejsem já.


Koupila jsem tři bílé skleněné ozdoby a dva panduláčky červené - viz výše.
Dnes mě mrzí, že jsem vnučce nekoupila plyšového tučňáčka.
Plyšové hračky byly hebounké a roztomilé.
Menší byly na pověšení na stromek.

Druhý den jsme byli večer na opeře.



O dalším dnu ve Vídni napíšu samostatný článek.



Ještě Před Vánocemi jsme měli u nás na víkend děti.
Bylo to moc prima, hráli jsme různé hry - např. A-Z kvíz a Splendero ( asi to není správně ).



Štědrý den u nás doma.







Od prvního ledna u nás sněžilo.
Dnes svítí slunce po dlouhé době a sníh se krásně dopoledne třpytil a křupal pod nohama.
Byla jsem s Jonáškem na dlouhé procházce v lese a potkávala běžkaře, paničky a páníčky s pejskama,
maminky táhnoucí děti na saňkách.
Velkou radost mi udělala setkání se skoro neteří a jejími dětmi.
Povídaly jsme si a povídaly a najednou Jonášek nikde.
Úplně jsem na něho zapomněla. Šel sám domů.

Mějte se všichni báječně a radostně. Je překrásné počasí.
Kéž by napadlo aspoň půl metra sněhu ( na horách více).

dáša






V listopadu 2015

5. ledna 2016 v 14:44 | dauma |  Moje zážitky




Je po Vánocích.
Těžko si vzpomínám na sled zážitků od poloviny listopadu do Vánoc.
Bylo jich tolik, že mi při vzpomínání pomáhají fotografie z té doby.
A nejen v listopadu, ale i v prosinci ( tím se budu probírat v příštím článku).
Na počítač jsem chodila jen velice sporadicky a krátce, hlavně jsem si četla vaše články.
Takže jsem v obrazuÚžasný.

Všem vám moc a moc děkuji za vaše přání k narozeninám, k Vánocům i k novému roku 2016.
Vždy mně zahřeje na srdci i v duši a pak se usmívám celý den.
Děkuji vám, že mně přinášíte radost.

Už se těším, že už po čtvrté vyberu fotky z minulého roku.

Ale nyní začnu popořádku.

Jako každý rok jsem všechny popohnala, aby napsali dopis Ježíškovi se svými přáními.




U mnoha přání vnoučat jsem nevěděla, o co jde.
Dcera jim neprozřetelně ukázala leták Dráčiku a jejich nároky se zvětšily asi o polovinu víc -
to je vidět u posledního dopisu od staršího vnoučka.
Zredukovaly jsme ( dcera a já ) dárky, rozdělily jsme si mezi sebou ( a ještě s mladší a nejmladší dcerou )
zbývající a vyrazily jsme do OC Letňany.

Počasí bylo nádherné, úplně babí léto.
Foceno u DD v Brně.



Tento měsíc byl věnován oslavám narozenin ( z toho 3x kulatých ) a svátků.
Návštěvy jezdily k nám a my zase na další oslavy za dětmi.
Cestování a nakupování dárků mně zabralo mnoho času.
Zvláště v knihkupectvích jsem trávila hodně hodin.


Upekla jsem nevykrajované cukroví, ale s lineckým, anglickými sušenkami a vlastně i s medvědími tlapkami
jsem čekala na děti.
V den před jejich příjezdu jsem šla do sklepa pro krabici s formičkami.
Zjistila jsem, že sotva funím do schodů, rozhodla jsem se ve vteřině, že to přece musím zvládat lehce, ladně a hlavně rychle. Žádné ulejvání.
Ve druhé vteřině jsem při zrychlení zakopla o schod a formičky se sypaly ze schodů za ohlušujícího řinčení .
Stačil už jen jeden schod!
Schody do sklepa tvoří volnou nášlapnou plochu na konstrukci.
Tudíž se formičky sypaly až dolů na kola umístěná pod schody.



Posbírala jsem je a v tom rozčilení jsem v předsíni zavadila za roh stolku ( v pravém rohu ) a
ten se překotil i s vánočním aranžmá!




Vnučka vykrajvala na lineckých " dvě očička ".

Dalekohledem sledovala ptáčky u krmítek a mě.


Ranní pohádky na TV Barrandov.







Počasí bylo mlhavé a brzy byla tma.




Děti jsme odvezli domů a objevila jsem u nich knihu, kterou napsala vnučka.
No, není nádherná ?
Prý jich má vyrobených víc.


Jejich rodina má dvě kočičky - Berušku a Broučka. Takto chodí pít z kohoutku u dřezu.
Upozorňují, že mají žízeň,hlasitým mňoukáním.


Přeji všem, kdo zabloudí na můj blog, příjemné dny se Sluncem v duši

dáša





PF 2016

1. ledna 2016 v 20:41 | dauma |  Co právě dělám