Červenec 2015

Pozdrav z...

28. července 2015 v 14:25 | dauma |  Moje zážitky
Mrkající

tábora od vnučky pro JonáškaÚžasný


Jonášek se moc potěšil a očuchával pohled se svým portrétemUsmívající se

I já jsem šťastnáÚžasný

Růže na faře

25. července 2015 v 12:43 | dauma |  Zahrada a sad na faře



Nikdy jsem neměla ráda růže, ani jsem je nepěstovala.
Vše se změnilo koupí fary se zahradou, kde se pnula nad branou krásná růžová růže.
V záhoně rostly a rostou do teď rudé růže s dlouhým stonkem.
Nechávám je žít, ale radši mám keřové a nejvíce popínavé.
Líbí se mně jejich velké množství květů.




Tuto popínavku jsem koupila jako žlutou. Hraje barvami od světle růžové až po oranžové. Akorát ta žlutá tu není.
Ale je překrásná, každý květ obsahuje několik barev.
Mám ji moc ráda. Je nostalgická. Z dávných časů venkovských zahrádek našich babiček.
Tady vidíte oškubanou růži, kterou shodil velký vítr, po kterém nespadla ani kapka, za to květy popadaly a druhý den
( tu hrůzu jsem už nefotila ) opadaly úplně.
Ještě k tomu, když jsme ji postupně znovu převazovali, spadly na manžela tři silné větve a on ležel pod nimi a v zádech měl zapíchané velké trny. pomalu jsem ho vyprošťovala a když vylezl na žebřík, tak mu těžké větve vyšvihly přímo na mě a zapíchly se mi do ramene. To bylo krve a velká černá modřina.
Vnoučci mně rány ofukovali a každý den mně hned po ránu litovali, miláčci moji.

Tyto jednoduché jsem zasadila u brány a také se mi líbí.
Líbí se i jednoduché jiřiny.








Myslela jsem, spíše doufala, že naprší, ale nic, slunce pálí, všude sucho.

Opatrujte se všichni a žádné vylomeniny!
Pěkně lehounce, pomaloučku

dáša



Začátek prázdnin

22. července 2015 v 16:43 | dauma |  Moje zážitky




Vnoučata přinesla vysvědčení již v pátek 26. 6. ( zatím starší vnuk a vnučka ).
Nejmladšího to čeká příští rok.
Vysvědčení byla výborná( no, nechte mě pochlubit, mám z nich jen radost ).

A jeli jsme si je vyzvednout u nich doma.
Potkali jsme se tam i s mladší dcerou.



Mladší dcera se dostala na další postgraduální studium na universitu v Londýně.

Jeli jsme s nimi přímo na faru :








Na dvoře jsme našli ptačí miminko.
Ale kde má rodiče?
Máme všude tolik hnízd!
Nakonec manžel vzal žebřík a ptáčátko vložil do jednoho z hnízd v břečťanu.
Asi to nebyli jeho rodiče, ale důležité je, že se o něj začali starat.
Byla to pro nás velká radost.



Vnouček hledá na zahradě poklad, a proto se rozhodli, ž eho pojedeme hledat na kopec Kozákov.




Fotila jsem ze spodu, kdepak na rozhlednu v tom horku.


Také jsme si odskočili na promoci naší nejmladší dcery.
Přijeli i jejich rodiče a dceřin přítel.
Byli jsme na slavnostním obědu v restauraci.

Samozřejmě jsme zase navštívili řemeslné městečko, bylinné a zelinářské zahrady,
a hlavně bludiště Botanicus.



Posledním výletem bylaa rekonstrukce bitvy na Chlumu.

Pane jo,fotky a článek mě úplně vysílily.
Psalal jsem jej 6 hodin!
Srdce mně bije jak blázen.
( no, radši, když bije, že?)

Všem vám i sobě přeji v noci vytrvalý deštík a aspoň přijatelné teploty vzduchu.

Děkuji vám za vaše krásné komentáře.
Každý den si čtu vaše články, ale jsem nějaká chcíplá vedrem.

dáša


Utíkáček

16. července 2015 v 16:39 | dauma |  Fara


Právě jsem si vzpomněla, že jsem od sedmé třídy až po vysokou školu nosila
tříčtvrteční volný modrý kabátek s kapucí.
Měla jsem jej moc ráda. Kapuce byla pro mě moc důležitá,
protože nerada nosím deštník.
Utíkáček proto, že jsem chodila velice rychle a spolužáci mi nestačili,
tak mě drželi za kabát ze zadu.

Nyní chci ale psát o jiném utíkáčkovi - o Jonáškovi.
Jonášek je právoplatným členem rodiny, je milován a rozmazlován,
nosíme ho do schodů i ze schodů, kvůli jeho špatné páteři,
jako čínského palácového pejska - jen ten polštářek sametový chybí.
Možná bych ho mohla ušít.
Možná se na nás Jonášek zlobí, že polštářek nemá, a proto se nám odvděčí
hromadou chlupů na našem oblečení, většinou černém.

Na vesnici nám pořád utíká za fenkami.
Pořád ještě hledá labradorku Astičku, kteá je, chudinka, už půl roku po smrti.
Byla to jeho i naše velká kamarádka.

Jonášek má pevně zavřená očička a říká si" nechte mě chvilku na pokoji, chci si odpočinout, protože mám jiné plány,
a to musím být fit".


Cítím, že má něco za lubem, schovám se za strom a sleduji, jak se plíží k brance do další zahrady
a odtud je velice blízko k velké louce - na svobodu.


Nenápadně se připlížil k brance a vyčkává, kdy si ho nikdo nevšimne a pak šup a je v tahu.
A za loukou slyšíme štěkání psů, které míjel okolo plotů.
Běhá až k silnici ke psům bývalé paní pošťačky.


Po půlhodině se vplíží zpět na dvůr a byl by rád neviditelný.
Ale to mu neprojde, protože panička na něho čeká.
Opět dostane kázání, že na silnici nesmí, protože tam jezdí rychle
zemědělská technika, zbyla by z něj akorát fašírka.
Dívá se bokem a přeje si, abych už řeč ukončila, protože je z toho vedra a výletu unavený.

Ovšem napřed namířil k bráně, jestli není náhodou otevřeno, ale nebylo.
Odploužil se tedy domů
a tady jsem ho našla



Spinkal jako neviňátko. Asi měl sladké sny, protože jemně pokňukával ze spaní.

Všechny vás srdečně zdravím a ať je vám jen " HEJ "
dáša

P.S. Omlouvám se , že jsem nestíhala komentovat vaše články, jednak s dětmi není čas a druhak máme špatný signál,
většinou se mi nedaří ani rozkliknout novinky v Seznamu, o poště se mi mohlo akorát snít.
Manžel byl nešťastný, potřeboval pracovat na NB, a prochodil skoro celou vesnici s NB v rukám a otáčel se na všechny strany jako kača v čepici. Bylo mi ho líto.