Leden 2010

Stephen Booth

29. ledna 2010 v 17:01 | dauma |  Co čtu

S. Booth píše napínavé detektivní příběhy. Tyto příběhy umístil do kopců Peak District v Nottinghamshiru, kde také žije. ( Peak District je nádherný a tajemný národní park,
byla jsem tam vloni, je to blízko Nottinghamu.)

Do českého jazyka byly doposud přeloženy 4 díly této volné série :

Černý pes - poklidný středoanglický venkov, oblast plná vápencových skal, které příroda

ohladila do neroztodivnějších tvarů, jež probouzejí představivost místních lidí.
Starousedlíků, jejichž rodiny tu žijí po celé generace.

Vyprávějí si své legendy, chovají se podle zavedených pravidel a nemají rádi nikoho,
kdo přichází odjinud.

Do vesnice Moorhay se přistěhovala mladičká Laura, ale s místními lidmi se nesblížila.
Nikdo pořádně neví, co byla zač a kdo ji mohl tak nenávidět, že ji zavraždil.


Desátá panna - devět panen je řetězec skal obklopený temnou legendou.

Blíží se zima a do kruhu přibývá panna desátá. Je totiž objeveno tělo neznámé
ženy, jíž kdosi nastavil ruce a nohy tak, jakoby tančila.


Krev na jazyku - policejní detektiv Ben Cooper a Diane Fry, kteří jsou,ústředními

postavami všech Boothových detektivek, vyšetřují několik podivných vražd, ale práci jim
komplikuje silný mráz a sníh.


Slepá hrozba - pod Černou horou leží vesnice Withens. Není to žádná poklidná víska,

ale místo vandalismu, zlodějství a podivných zmizení. A nyní i vraždy. Detektivové již zase
naráží jen na hradby mlčení a tajností.
Slepá hrozba není vždy jen to,co nevidíme. Může to být i něco, co vidět nechceme nebo
nedokážeme.


Každá kniha má cca 400 stran a udrží vás v napjetí až do posledních stránek.

Marlene de Blasi

25. ledna 2010 v 18:23 | dauma |  Co čtu
Přes sobotu a neděli jsem přečetla dvě knihy: Tisíc dnů v Benátkách a Tisíc dnů v Toskánsku.
Jsou obě od stejné americké autorky Marlene de Blasi.

V nich autorka, šéfkuchařka, kritička restaurací, poradkyně v oboru jídla a vína, novinářka,
vypráví velmi vtipně a zajímavě o svém životě v Itálii.

Dozvíte se všechno, co jste ještě o životě v Benátkách a v Toskánsku nevěděli a
nebo si potvrdíte své postřehy a nebo je také můžete také použít jako další
inspiraci při návštěvě těchto míst.

Její knihy jsou o lásce ( o tom, jak se zamilovala do benátčana a vzala si ho za manžela
a odstěhovala se za ním), o radostech i problémech ( ale těch je míň, protože si je nechce záměrně připouštět a navíc je bojovník ), o rekonstrukci bytu v Benátkách a později kamenného domu v Toskánsku
( kam se odstěhovali sotva skončili rekonstrukci bytu, protože její manžel odešel ze zaměstnání
v bance ).

Píše velmi subjektivně, máte pocit, že s ní nakupujete na trzích, sedíte v kavárně,
v restauraci nebo v tratorii a vidíte a cítíte, jak vypadá a jak voní jídlo.

Zařizujete s ní interiéry ( zde se také můžete inspirovat ), vaříte jídla, pečete chléb a
stáváte se součástí jejího života a lidí, se kterými se setkává ( např. stěhováci, policajti,
prodači na trzích, sousedé, lidé z vesnice apod.).

Její romány o skutečném životě a skutečných lidech jsou veselé i smutné, prostě takové,
jako je život.

A ještě jsou v knihách recepty z Benátek i toskánského venkova, ve kterých, jak jinak,
i improvizuje.



Co dnes hýbe světem

13. ledna 2010 v 21:22 Co mě zaujalo
Haity postihlo zemětřesení.
Rozsah zkázy je ohromný, hlavní město Port-au-Prince vypadá jako po válce.
Zřítily se slumy, domy, školy, nemocnice,věznice, byly vážně poškozeny budovy OSN,banky, úřady a prezidentský palác.
Země nyní nemá žádné spojení se světem, nemají elektřinu ani vodu.
Předpokládá se mnoho tisíc mrtvých a zraněných.
A nemají nic - Haiti je nejchudší země na západní polokouli, za posledních dvěstě let zažila 30 převratů a několik vražedných režimů.
Je to země,která je neustále zmítána přírodními katastrofami - hurikány, povodněmi.

Mnoho humanitárních organizací z celého světa se snaží Haity pomoci přes Domikánskou republiku. bude to velmi těžké, protože v zemi je těžko poškozeno i letiště.

Pomozte také vy, třeba SMSkou.

Deprese?

8. ledna 2010 v 14:23 Co mě zaujalo

Ve středu kolem půlnoci jsem se dívala na aktuální články. Během této doby jsem přečetla tři !!!, které zněly hodně depresívně, ačkoli je psaly mladé holky.
Zarazilo mě to a přemýšlela jsem, co je k tomu vede, jestli nemají depresi . zda náhodou není v ohrožení jejich život a jestli jim mám napsat.
Četla jsem si i komentáře a k jednomu z článků byl krátký komentář kluka " blbost ".
V tu chvíli jsem si uvědomila ten rozdíl mezi myšlením, prožíváním a stavem duše u mladého kluka a mladé holky.
Některé holky hodně sní, jsou melancholické, nespokojené samy se sebou, nešťastné a nevědí, co s tím, jsou náladové, nudí se.
Tyto " nálady "se samozřejmě mohou objevit i u kluků, ale připadá mi, že kluci jsou více "nad věci"a je jim vše jasné a mají téměr hned všechno vyřešené.
Je známé, že mladí lidé píšou smutné básničky nebo povídky( např. do školních časopisů) a čtou podobné knihy.
Když si vzpomenu na svá gymnaziální léta, tak jsme byli také takoví. Vím, že mě udivilo, kolik mých " idolů " psalo do školních časopisů něžné básničky o toužící , ale více o nešťasné lásce.
I já jsem četla knihy typu Láska je jen slovo od Simmela, knihy od Remarqa, Hemingweye, Saronaye a podobné.

Já jen doufám, že ie to tak i u těch dívek.

Holky a kluci, je to normální - i já jsem to přežila !!! ( a snila a snila, smutnila a smutnila...

Světlo

6. ledna 2010 v 19:53 Co čtu
Dnes už se asi od blogu nehnu. A zítra musím být pracovitá, když už to dnes takto dopadlo.
Když jsem dopsala poslední článek slovy " Ach jo, tak jsem hned běžela do knihovny a našla svého oblíbeného autora Roberta Fulghuma a jeho knihu ACH JO.
A otevřela jsem náhodně stránku, na které mě zaujalo toto :

Nedávno jsem se celý večer díval na světlušky. A věřte mi nebo ne,ty světlušky synchronizovaně blikaly.Všechny najednou. Světlo, tma,světlo, tma.
A když jsem šel spát, jeden z těch malých blikačů mi přistál na polštáři. Tam jsem ho přikryl skleničkou a pořádně si ho prohlédl. A přemýšlel jsem :

Do jaké míry ovládá světluška své světlo na zadečku?
Dala by se světluška naučit morseovku vystupovat pak v bleším cirkusu?
Přivábí někdy světluška malinké můry?
Svítí světluška tak jako hvězdy vždycky - jenomže my ji za denního světla nevidíme?
Líbí se světlušce, když se rozsvítí, nebo je to spíš jako škytavka - taková náhlá bezděčná křeč?
Mají světlušky různý výkon jako třeba žárovky?Vyhořívají světluščí žárovičky, takže staré světlušky, nepovšimnuté a nemilované, jsou odsouzeny k potulování v temnotě?
Jaké by to bylo, kdyby měli lidé podobné vybavení?
Jaké bychom museli nosit kalhoty?

Znám pár lidí, kteří vydávají spoustu světla.Je to tím, že sami hodně světla vstřebali.Předpokládá to dívat se trochu jinak.

Dívat se tak znamená vidět.
Vidět znamená prozřít.
Prozřít znamená pochopit.
Pochopit znamená vědět.
Vědět znamená něčím se stát.
Něčím se stát uznamená žít naplno.
Žít naplno dává smysl.
A dávat smysl znamená stát se světlem.
A stát se světlem znamená být milován.
A být milován znamená hořet.
A hořet znamená existovat.
Tma a světlo.

Možná na to světlušky přišly.


Není to pohlazení na duši?

Tuto knihu jsem přečetla celou znovu.

Promarněný den ?

6. ledna 2010 v 17:28 Co právě dělám
Sedím, dívám se na prázdnou stránku tohoto článku a v hlavě mám už také prázdno. Celý den si prohlížím a čtu jiné blogy a nechápu,jak to děláte,že je máte tak přitažlivé,krásné a zajímavé. Já s tím pořád bojuji. Připadám si jako gambler. Snad se časem taky nějak dopracuji k tomu, aby byl můj blog alespoň lepší než nyní a že nebudu tak vyčerpaná z mých neznalostí ohledně jeho tvoření.Myšlenek , vzpomínek, prožitků a nápadů mám hodně, ale.....

Vedle mě leží naše " nejmenší dítě " pes Jonášek. Je to milující pejsek a stále veselý a hravý.
Vzali jsme si ho před čtyřmi lety z útulku jako štěňátko. Rozkousal a okousal nám všechno, co mohl. Papíry, propisky, rostliny,koberce,futra u dveří, starožitný nábytek po prababičce a taky zásadně čural pod stolem, takže jsme koberec vyhodili.Je to náš miláček, který nás nadšeně vítá,i když jde někdo jen na chvilku vynést smetí nebo ke schránce.
Ráno jsme spolu byli venku na velké louce a tam jsme si hráli. Vyčerpaný zalezl pod deku na pohovce a spal celý den.
A proto tento den nebyl tak promarněný, jak jsem si myslela, když jsem začala psát,protože se teď usmívám, když to píšu.

Chtěla jsem tady dát jeho foto, ale obrázek byl tak velký, že mi sem nevešel a já to neumím upravit. Ach,jo.....

Něco o mé neschopnosti

5. ledna 2010 v 17:47 Co právě dělám
Milí přátelé,

kteří si náhodou otevřou můj blog,chci se omluvit,že teprve nyní začínám do blogu psát.
Nebylo to tím, že jsem měla od registrace dvakrát chřipku a že byly Vánoce, ale bylo to mojí neschopností vytvořit blog, ačkoli jsem prostudovala všechny návody a nápovědi.
Ani dnes se mi nepodařilo zjistit, co všechno je pro mě ještě utajené.
Neustále něco upravuji, pak to zase zruším. Mám z toho v hlavě zmatek a můj mozek mi připadá jako papiňák před vybuchnutím.

Nemohl by mi, prosím, někdo poradit,jak dostanu do záhlaví celý erb, který mám vyfocený ?
I když jsem ubírala nebo přidávala pixely, tak se mi to nepodařilo.

Ten erb je velmi krásný. Nachází se na zdi naší stodoly ( o tom napíšu později ).
Děkuji předem za vaši pomoc.

Dále, prosím, omluvte moje případné chyby,špatně vidím ( letos, vlastně vloni tři operace očí) ,
ale jsem šťastná, že vidím tak, jak vidím, a že mohu číst, psát, učit se - člověk se musí neustále něco učit - a věnovat se věcem,které mám ráda.

Hledání radosti

5. ledna 2010 v 14:33 Co právě dělám
Leden je pro mě měsícem nadějí.
Lednem začíná nový rok,lednem začíná všechno.
A to co začíná, vypadá vždycky na to, že by mohlo dopadnout zcela slušně.
Leden ještě voní vánočními svátky. V pokoji je rozsvícený stromeček a všichni vyrazí do školy i práce v novém oblečení, kterým jim nadělil Ježíšek.
Nejkrásnějším dárkem je kniha.
Vždy si najdu čas, abych si mohla přečíst alespoň pár řádek - v teple v křesle nebo v posteli.
Nejčastěji čtu v pozdním večeru a pokud mě kniha zaujme tak i v noci.Většinou přečtu knihu celou. Ale to ráno........
Včera jsem přečetla knížečku od mé oblíbené socioložky Jiřiny Šiklové Dopisy vnučce.Vřele doporučuji nejen prarodičům, ale i rodičům.
Dnes je u nás krásně - sníh, slunce a mínus deset stupňů, hlavně nefouká vítr. Je to prostě nádhera.Hned mi to dodá lepší náladu. Chtěla bych si ji pěstovat co nejdéle a totéž přeji i vám a všem dobrým lidem.