Život s miláčky...

Úterý v 14:45 | dáša |  Doma


je dobrodružný a plný nepředvídaných překvapení.

Jak jsem psala v minulém článku, měla jsem týden na starost štěně australského ovčáka.
Chodila jsem s ním každý den několik kilometrů spíše běhu za ním, s vteřinovou zastávkou na čurání a kakání.
Moje krční páteř trpěla, každé trhnutí znamenalo velkou bolest nejen krční páteře, ale i hlavy od ní.
Uspokojení jsem cítila, že mně to rychlé provětrání přispělo ke shození 2 kil.
Jonášek má pročmuchající procházku. Mohla bych při ní číst klidně knihu.

U každého domu bydlí pejsek, Pan Pes nebo více psů.
Lítala jsem z jedné strany ulice na druhou.
Všichni psi za ploty strašně štěkali a za chvíli se rozštěkali všichni psi ve vesnici.
Někteří pilní obyvatelé už pracovali na zahradách a my jsme vzbuzovali velkou pozornost.
Bohužel jsem neměla čas odpovídat na dotazy, křičela jsem na ně v běhu odpovědi.
Prokličkovala jsem každou uličkou naší vesnice, mnohé jsem ani neznala.
Nyní mám přehled o všech domech a psech.
Proběhli jsme až k lesu nebo na druhou stranu do vesnice vzdálené 4 kilometry.
Pak jsem se najedla, Máša nadávala z výšky.
Byli jsem já i Semmy unavení a spali jsme všichni ( Jony, Máša na ledničce, Semmy a já )
2 hodiny v teploučku u krbu. Kluci chrápali nahlas.







Mášenka, když kluci spali, se odvážila na svůj záchod a schovala se vedle krbu za bedýnku s drobným dřívím.

Často chodí po stole, lince a ostrůvku! To u pejsků jsem neznala.


Semmy doma nemůže na pohovku v obýváku.
U nás nenápadně položil vrchní polovinu těla na pohovku.
Potom si sedl vedle mě a byl vyšší než já v sedě.
A najednou spal s Jonáškem na pohovce. Říkala jsem si, co by tomu řekla jeho panička s jejími přísnými pokyny pro mě.

Na co se Mášenka dívá ?

Koho sledují Jony a Semmy ? No přece na páníčka, který skládá dřevo na týdenní topení.
Skla ve dvřích jsou oslintané až běda.

Co se u nás děje, přišly na kontrolu Mášenčiny zvědavé sestřičky, no možná i kocourek.
Když jsem viděla, jak jsou pěkně kulaté, rozhodla jsem se Mášu vykrmit.
Pak jsem zjistila, že kromě dvou kočiček, jednou z nich je Máša, jsou ostatní hodně chlupaté.
A chytlo mě pokušení vzít domů ještě jednu pro změnu baculatou domů.
Hned jsem se vzpamatovala, že by nový už na venek zvyklý přírůstek vyvodil pro všechny divoký zmatek.


když se koťátka narodila, líbil se mně i tento kocourek. a protože jsem chtěla kočičku, vzala jsem si Mášenku.

Semmy u našeho chudého ozdobením stromku, který manžel odstrojil ( šlo to neobvykle rychle)
minulou neděli. Je pořád krásný a stojí u domu na dvoře. Je mně líto ho rozdrtit.


Mášenka ve spánku cvičí prostnou.

Na zahradu ke krmítku chodí párek bažantů. Sypu jim slunečnicová semena na trávník okolo krmítka.

Mášenka zaměnila ledničku za dveře a kamna v knihovně.







Po týdnu si páníčci odvezli Semmyho domů.
Dcera se zeptala: " doufám, že jsi dodržovala pokyny"Úžasný.

Mějte se všichni fanfárově
a moc děkuji za vaše krásné komentáře

dáša







 

Naši miláčci

31. ledna 2018 v 20:42 | dáša |  Doma


Jonášek s Mášenkou se asi mají rádi.
Je až dojemné pozorovat, když Jonášek oblízne celý její obličejíček.
Nebo když si dávají pusinky.
Naštěstí oba hodně spinkají, Máša mimino a Jonášek jí dělá maminku.
Na pohovce spolu spí vedle sebe nebo se aspoň dotýkají.
V noci spinkají jako vagonky za sebou uprostřed postele mezi námi.
Jonášek rád usíná pod peřinou na mém boku a hlavičku má položenou
na mém rameni nebo na břichu.
Jakmile přikluše Máša, vyhrabe se z peřin a srovnají se do řádku za sebou.

Bohužel Mášenka se budí kolem čtvrté ráno.
Začne nahlas vrnět a chodí mně po hlavě a chce se dostat pod peřinu,
aby se mně přisála a hryzala na holé ruce, a přitom packama s otevřenými
drábky si mě plete s její maminkou.
Mám jemnou pokožku a kolikrát mám na ruce modřinu ( zrovna dnes ).
Já se bráním tím, že se zababulám od hlavy až k patám do peřiny.
Ona pak vzteky vyskočí do výšky a dopadne na mě jako pytel mouky.
A k tomu je hrozně hlučná, nadává mně, strašně vříská.

Tady spinkají jako nemluvňátka.


Mášenka objevila nerezovou výpusť ve vaně a vzhlíží se v ní jako v zrcadle.
Pak hrabe a chce se dostat pod špunt, myslí si, že je tam jiná kočička.
Takto i objevila cuplík na splachování WC.


Jonášek je smutný, když chovám a hladím Mášu.


Tento týden hlídám dceři Semmyho.
Dala mně v dvojím vyhotovením ( asi kdybych originál někde založila ) instrukce.
K tomu dodala, že mám zabránit, aby mu Jonášek bral hračky.
No jo, ale jak to zařídit ?
Jakmile jsem vytáhla lano, Jonášek se na něho vrhl a na Semmyho vyjel.



Při čtení jsem se moc nasmála a dívala se na veselého Semmyho jako na laboratorního pejska.




Mášenka bydlí a žere na ledničce.
Semmy ji honí a ona na něj vrčí.
Aby měla s Jonym klid, šla jsem na procházku s tím medvědemUsmívající se.
Pokyny "silnice" vůbec nezabraly, táhnul mě za sebou na ulici z jedné strany na druhou.
Bláto všude, špinavý jak čuňátko a já jsem měla boty těžké, jako bych v nich měla závaží.
Musela jsem ho dostrkat do sprchy. Musím říct, že držel. Myslím si, že se mu líbilo,
když jsem mu sprchovala břicho. Vydrbala jsem ho velkou osuškou.

Zalezl do pelechu a všichni jsme usnuli. Spali jsme dvě hodiny.

Mějte se všichni moc prima a děkuji vám za vaše krásné komentáře,
vždycky mě velice potěší a cítím podporu od vás. Ještě jednou děkuji.

dáša

P.S. Ačkoli psí kluci před chvílí byli venku, tak Semmy se vyčural na koberec ( světlý ) v knihovně.
P.P.S. Slyšela jsem nějaké praskání, myslela jsem si, že pochází z krbových kamen. Zbystřila jsem a seznala,že je to
z jiného koutu obýváku - Semmy rozkousal ucho od mého oblíbeného koše na vlnyNevinný.


Pár chvil u nás.....

19. ledna 2018 v 20:59 | dáša |  Doma


...doma v adventu a o Vánocích.

První adventní týden jsem začala péct. Nejvíc vanilkových rohlíčků - 5 kilo.


Když pejsek s kočičkou snídá.

Týden před Vánocemi jsem stihla zařídit, aby nám firma před vjezdem na dvůr zpevnila cestu.
Než jsem se nadála, byla zem vyhrabaná.
Volala jsem manželovi do práce, že do dvora nevjede.
Odpoledne vyhrabali a druhý den ráno byli hotovi.
Báječná firma a velice příjemný majitel.

Jeden den v posledním týdnu jsem hlídala Semíka.
Jde o štěně australskéh ovčáka, který je 3x delší a 2x vyšší než Jonášek.
Semi se chtěl hrát a dlachnil Jonáška pod sebou.
Začal cirkus, roztřeštila mně hlava. Pořád jsem je odtrhovala, ale Semi se nedal.
Dcera mně tvrdila,že celý den spí a já jsem věřila, vždyť je to štěňátko, ale kdeže.
Jonáškovi se hra nelíbila, zavřela jsem ho chudáka do ložnice.
Strašně nepřetržitě štěkal.
Dcera neustále volala, jak to jde. Kyž cítila v mém hlase napjetí, tak mně řekla,
ať nechám Jonáška, aby si ho srovnal.
Neměla jsem odvahu, protože, Jonášek, který nikdy na nikoho nevrčí, na Semiho vrčel.
A teprve ve čtyři odpoledně jsem už opravdu nemohla trpět s Jonáškem a vypustila jsem ho z ložnice.
To byla rychlost, okamžitě byli v sobě. Jony varovně vrčel, Semi nepochopil a Jonášek ho kousnul.
Byla jsem konsternovaná, nikdy nikoho nekousnul. Semi zakňučel.
Naštěstí má hromadu chlupů, nikde jsem poranění nenašla.

A najednou bylo TICHO.

Semi se plazil před Jonáškem anebo chodil svorně těsně vedle něho. Jonášek si vynutil jeho respekt.
V mžiku jsem se uklidnila a hlava mně přestala třeštit a začala jsem žehlit. Pohodička.
Manžel přišel z práce a řekl, co je tu takové ticho ? Cos s nimi udělala?

Po tom extempore Semi usnul pod kuchyňským ostrůvkem - k lince mířila venku hlava a ke stolu zadní nohy.
A to ležel šikmo.



Když se Semi uklidnil, Máša vylezla a troufala si na něj - natahovala packu s vytaženými drápky a syčela.

V pátek před stříbrnou nedělí jsme byli na koncertě Evy Urbanové.
A v pondělí ( za tři dny, jak se říká ) jsem onemocněla.
Nejraději bych ležela v posteli, ale čekaly mě nákupy posledních dárků - hlavně knihy a pak potravin.

Vzhledem k tomu, že Máša je ničivé tornádo a viděla jsem francouzské video,
ve kterém likvidovaly kočky vánoční stromky,
koupili jsme místo jedle čerstvý pichlavý smrk a zakázala jsem věšet ozdoby staré 50 let a
nové ozdoby koupené na vánočním trhu ve Vídni.
Manžel mně nevěřil, že by Máša toho byla schopna, a mračil se.
Ozdoby jsme pověsili metr od země.
Vánoce probíhaly v pohodě, Máša se jen pod stromkem schovávala.
Po Novém roce rozbila první baňku a pak už to začalo lítat.


Na Štědrý den mně bylo mi bídně, ale připravit polévku, salátu, smažení ryby,
mísu s ovocem a tác s cukrovím a slavnostně prostřít stůl
jsem přece musela udělat.
Máša se v nestřeženém okamžiku prošla strouhankou.
( Dcera mně pak řekla. " A nevyčurala se do ní?". Vyvalila jsem oči, to mně vůbec nenapadlo.
No co, už to mým trávicím traktem prošlo.)

Protože jsem byla nemocná, sešla rodina u nás až 28. prosince.
Máša před Semim vyskočila na skříňky a schovala se za vánočním kaktusem, kterému napřed ožrala květy, pak listy a následně převrhla i s květináčem.


Jonášek dělá Máše maminku a ona ho ve spánku objímá.
Tady si hrají.



Největší radost z odhozených vánočních papírů měli zvířátka a náš nejmenší vnouček.

Zúčastnili jste se akce Babiččina vnoučata na ČR2, já ano.


Jeminkoty, já tam tu Mášu ani nevidím.

Největší radost nejmenšího.


Toto dole jsem ještě nikde neviděla. Masíruje plosku nohy,
dárek patří Mikeškovi kvůli zpevnění kotníků ( hraje hokej ).
To jsou krásné barvy, že ?


Po rozdání dárků, naši čtyřnozí miláčci usnuli.



My jsme hráli deskovou hru.

Až na moji chřipku bylo všechno prima.

Já mám měsíce leden - březen ráda, je zatím klid a mohu hodně číst.

Přeji vám příjemný a pohodový víkend

dáša
 


Introvert ve mně

8. prosince 2017 v 19:20 | dáša |  Pocity



Jeden z nejšťastnějších
okamžiků v životě je,
když najdete odvahu
nechat odejít to,
co nemůžeme změnit.


Ani nevím, jak mám začít psát o něčem, čeho mám plnou duši už od dětství.
Nemám uspořádané myšlenky.
Motají se mně v hlavě společně s bolestí i radostí v duši.
Jako na houpačce.

Na FB mně přišlo výše uvedené moudro.
Hluboce mě to zasáhlo.

Rozplakala jsem se.

Od útlého dětství jsem byla uzavřená.
Hrála jsem si s dětmi na ulici, ale nejraději jsem byla sama.
Hodně jsem sedávala na širokých schodech,pozorovala oblohu, vlaštovky,
poslouchala déšť. Promlouvala jsem si sama se sebou nebo
jsem hleděla "do blba". Bylo mně dobře.
O hodně později jsem si uvědomila, že to vlasně byla meditace.
Klid v duši.
Mým nejlepším parťákem byl můj milovaný děda.
Seděli jsme spolu na lavičce na dvoře, drželi jsme se za ruku
nebo jsem dala hlavu na jeho klín a mlčeli jsme.
Byli jsme spolu spojeni dušemi a rozumněli si i bez řeči.
Vycítili jsme vzájemně, co koho trápí i z čeho se radujeme.
Měli jsme se moc rádi.
Do dneška vzpomíná moje prasestřenice, už jen jediná žijící ze starých časů,
že děda pro mě udělal všechno.
Z uranových dolů se vrátil těce nemocný se stálými strašnými bolestmi.
Pobíral invalidní důchod ve výši 400 Kčs.
A přesto sháněl šunčičku pro Dášulku.
Bydlela jsem s ním, byla jsem šťastná.

Moje šťastné bytí skončilo v mých 13,5 letech, kdy děda odešel z tohoto světa.
Před tím jsem ho prosila, aby neumíral.
Musela jsem k matce a otčímovi. Tam mě mlátili, kopali a sprostě nadávali.
Tam jsem byla osamělá.
Více jsem se uzavřela.
Přestala jsem se učit a měla jsem tři trojky o pololetí v tom roce.
Byla jsem drzá.

V druhém pololetí jsem si uvědomila, že do osmičky nás budou rozdělovat
do studijní, polostudijní a praktické.
Čím lépe se budu učit, půjdu na studia a pak dál
a vypadnu z domu.
Zkoušky jsem udělala na jedničky.
Ovšem můj buržoazní původ.
V tomto roce nám komunisti sebrali dědův dům a
rozhodlo se, že se do něj přestěhuje část tříd gymplu.
A proto se za mě přimluvil ředitel gymplu a vzali mě, dokonce do humanitní třídy.

Bylo mně tam dobře, nikdo na mě neřval a nebil mě a neponižoval.
Moje sebevědomí bylo na dně.
Šlo to velice pomalu zbavovat se ho.

Nikomu jsem neřekla, co se dělo u nás doma.
Vůbec jsem o sobě nemluvila, nechtěla jsem, aby mě litovali.
S klukama jsem kamarádila ( a zůstalo nám to do dneška
i přes 40 letou odmlku z mé strany, protože jsem nesměla spát u" našich".)
Holky ve škole mně říkaly - on se na Tebe dívá, jak na obrázek, jiný mně čekal na rohu ulice,
když jsem šla do školy, další mě čekal za vstupními vraty gymplu u sloupu schodiště.......atd.
Nevěřila jsem, bála jsem se......nejvíc reakce mé matky.
Nesměla jsem se s nikým kamarádit nebo jít s někým, nedej Bože,ze školy domů.
Jednou jsem šla ze školy s kamarádkou, která bydlela vedle nás.
Potkaly jsme matku, ta mě i ji seřvala hrubými slovy,
chytla mě za vlasy a táhla mě za sebou v předklonu přes dvě náměstí a naši ulici.
Doma mě omlátila hlavu o zeď a pak o zrcadlo a řvala, jak jsem škaredá, nikdo mě nemá rád a
klukům se hnusíš.
A pak mně ostříhala skoro do hola.
Zhroutila jsem se, je to tak, jak říkala, neměla jsem se narodit.
Kvůli očím jsem měla doma atropin a ten jsem vypila, chtěla jsem jít za dědou
Vypumpovali mně žaludek.
Bylo mně špatně a cítila jsem se jak opilá - motala jsem se.
Pak jsem je prosila, aby mně ještě nepouštěli domů.
Přišel psychiatr. Mluvil i s matkou.
Po týdnu doma bylo vše ve starých kolejích .

Po gymplu jsem se hlásila na VŠ.
Třídní si mě zavolala ( ještě s dvěma spolužáky - kamarádka byla katolička,
kamarád měl svobodomyslného tatínka), že mě nedoporučeli z uličního výboru
pro buržoazní původ.
Přesto jsem se přihlásila

A po maturitě o prázdninách se do mě zamiloval citlivý, jemný a milý kluk.
Já jsem ho také milovala, ale bála jsem se matky.
Raději jsem mu nic neřekla.
Hodně dlouho jsem se trápila.
A hlavně bychom se nemohli setkávat a udržovat vztah, protože jsem nesměla nikam chodit.
Jen jako blbečci s bráchou jsme museli s nimi chodit na procházky a výlety.
Neustále mě hlídala, kontrolovala mě 5-6x za hodinu telefonem, jestli jsem doma a
čas s cestou na oběd do jídelny mně vyměřila na minuty.
Brácha si mohl chodit kam chtěl.

Byla jsem jako vězeň...

Chtěla bych něco tak moc vrátit....

Jak mohu zapomenout?
Nedokážu to.
Jsem moc přecitlivělá.
A všechno je tak pořád živé.
Možná proto jsem empatická, a proto jsem pracovala
jako právník v sociální oblasti a pomáhala lidem
i soukromě zadarmo.


ŽIVOT JE PES, ALE ŽíT SE MUSÍ !



P.S. Někdy bude pokračování......













Netušila jsem

25. listopadu 2017 v 23:49 | dáša |  Pocity


jak těžké je soužití s malým tvorečkem koťátkem.
Naše Mášenka je velice roztomilá, ale nikdo mě nevaroval,
že kotě se rovná malému děťátku, které začne lézt, a to velmi rychle.
( Chi,chich, pmatuji si brášku, který lezl dozadu jako rak a když zarazil o něco, začal strašně brečet. )

Přečetla jsem si několik knih a na netu, co všechno koťátko nutně potřebuje a
jakým způsobem ho máme vychovávat.

Hodně vymazlit - na to si Máša u nás nemusí stěžovat.
Chovám ji, chodíme od okna k oknu, aby se podívala, co se děje ve vesnici.
V noci mně spí na vlasech za krkem a přede tak hlasitě, že nemohu usnout.
Přitom mě pacičkama s vytaženými drápky masíruje a žužlá mně na kůži.
Jde ještě o reflex sání od maminky. Můžu vám říct, je to dosti bolestivé.
Jonášek spí přitisknutý k mému boku a hlavičku má položenou v místě mého srdce.
Ovšem, když se Máša rozhodne, že po nás bude skákat jako klokan, Jonášek vyletí zpod peřiny,
štěkne a běží spát na gauč do kuchyně nebo na křeslo v obýváku.
Jakmile seskočí z postele, Máša vyrazí za ním jako torpédo.
A začíná honička kolem dokola přes všechny pokoje.

První týden, kdy se spolu s Jonáškem oťukávali a Jony se její divokosti,
drápání a syčení bál,běhala jsem za nimi ve dne v noci.
Manžel klidně spal, prý vždyť ty si ve všem poradíš.

Také už je konec mého vstávání před osmou a Jonášek vstával v deset dopoledne.
Ráno před šestou Máša vyskočí jako na pérku a má tolik elánu,
že všichni rychle vypadneme z postele.
Máša leze na stůl !, na police, do tašek, sežere všechno, co není pečlivě uzavřené.
Toto jsem s žádným pejskem nezažila.
Tento týden po příjezdu večer z práce mně manžel řekl, že si myslel, že máme návštěvu.
Tady je plno hluku a povídání!

Ano, povídám si a hraju si s nimi, kárám, vyhrožuju a poučuju.
Někdy ( opravdu někdy ) zareaguje na mé pozdvižené obočí a silným hlasem řeknu " co" a
už skočí ze stolu na židli a nečeká na moje " tam děláš" !

DNES, dnes mě tak vytočila!

Leze i na příbornik, na kterém mám kytku a indiánskou misku s prstýnkama a hodinkama.
Miska byla vysypaná. Chyběl zásnubní prstýnek s diamantem po mé babičce.
Lezla jsem po kolenách a hmatala po zemi. ( Kvůli sítnicím nesmím sklánět hlavu. )
Nevěděla jsem, kdy to vysypala. Akorát ke své hrůze jsem si vzpomněla, že jsem ve čtvrtek luxovala a
pytlík s prachem skončil v popelnici, kterou popeláři včera vysypali.
Vůbec jsem ji neviděla, seděla jsem zády k příborníku a uskladňovala poslední usušené bylinky.

Bylo mně do breku.
Vynadala jsem jí a řekla, ať mně nechodí na oči.
Dobře mně rozumněla, schovala se za krbová kamna.

Manžel přijel k večeru z fotbalu v HK.

A začal hledat.
Po nějaké chvíli přišel ke mně a zeptal se" z které ruky chceš ? " Z levé"
Na dlani mu ležel babiččin prstýnek.
To jsem si oddechla.

Snídají s manželem.


Ráda sleduje okolí venku.

Řekli byste, že toto malé chlupaté neviňátko převrátilo život v naší rodině ?


Tady jsou moji miláčci boží.


Přeji vám dobrou noc a zítra pěknou a veselou neděli.

dáša

Další články


Kam dál