Volím slušného prezidenta, který bude ctít Ústavu, Listinu základních práv a svobod a zákony
( neohýbat ji ani ústavní zvyklosti ),
bude reprezentovat navenek stát vstřícně k EU a západním zemím, kam zase patříme,
bude občany povzbuzovat.
Chci prezidenta klidného, za kterého se nebudu stydět.
A TO JE PROFESOR JIŘÍ DRAHOŠ.

Pár chvil u nás.....

Pátek v 20:59 | dáša |  Doma


...doma v adventu a o Vánocích.

První adventní týden jsem začala péct. Nejvíc vanilkových rohlíčků - 5 kilo.


Když pejsek s kočičkou snídá.

Týden před Vánocemi jsem stihla zařídit, aby nám firma před vjezdem na dvůr zpevnila cestu.
Než jsem se nadála, byla zem vyhrabaná.
Volala jsem manželovi do práce, že do dvora nevjede.
Odpoledne vyhrabali a druhý den ráno byli hotovi.
Báječná firma a velice příjemný majitel.

Jeden den v posledním týdnu jsem hlídala Semíka.
Jde o štěně australskéh ovčáka, který je 3x delší a 2x vyšší než Jonášek.
Semi se chtěl hrát a dlachnil Jonáška pod sebou.
Začal cirkus, roztřeštila mně hlava. Pořád jsem je odtrhovala, ale Semi se nedal.
Dcera mně tvrdila,že celý den spí a já jsem věřila, vždyť je to štěňátko, ale kdeže.
Jonáškovi se hra nelíbila, zavřela jsem ho chudáka do ložnice.
Strašně nepřetržitě štěkal.
Dcera neustále volala, jak to jde. Kyž cítila v mém hlase napjetí, tak mně řekla,
ať nechám Jonáška, aby si ho srovnal.
Neměla jsem odvahu, protože, Jonášek, který nikdy na nikoho nevrčí, na Semiho vrčel.
A teprve ve čtyři odpoledně jsem už opravdu nemohla trpět s Jonáškem a vypustila jsem ho z ložnice.
To byla rychlost, okamžitě byli v sobě. Jony varovně vrčel, Semi nepochopil a Jonášek ho kousnul.
Byla jsem konsternovaná, nikdy nikoho nekousnul. Semi zakňučel.
Naštěstí má hromadu chlupů, nikde jsem poranění nenašla.

A najednou bylo TICHO.

Semi se plazil před Jonáškem anebo chodil svorně těsně vedle něho. Jonášek si vynutil jeho respekt.
V mžiku jsem se uklidnila a hlava mně přestala třeštit a začala jsem žehlit. Pohodička.
Manžel přišel z práce a řekl, co je tu takové ticho ? Cos s nimi udělala?

Po tom extempore Semi usnul pod kuchyňským ostrůvkem - k lince mířila venku hlava a ke stolu zadní nohy.
A to ležel šikmo.



Když se Semi uklidnil, Máša vylezla a troufala si na něj - natahovala packu s vytaženými drápky a syčela.

V pátek před stříbrnou nedělí jsme byli na koncertě Evy Urbanové.
A v pondělí ( za tři dny, jak se říká ) jsem onemocněla.
Nejraději bych ležela v posteli, ale čekaly mě nákupy posledních dárků - hlavně knihy a pak potravin.

Vzhledem k tomu, že Máša je ničivé tornádo a viděla jsem francouzské video,
ve kterém likvidovaly kočky vánoční stromky,
koupili jsme místo jedle čerstvý pichlavý smrk a zakázala jsem věšet ozdoby staré 50 let a
nové ozdoby koupené na vánočním trhu ve Vídni.
Manžel mně nevěřil, že by Máša toho byla schopna, a mračil se.
Ozdoby jsme pověsili metr od země.
Vánoce probíhaly v pohodě, Máša se jen pod stromkem schovávala.
Po Novém roce rozbila první baňku a pak už to začalo lítat.


Na Štědrý den mně bylo mi bídně, ale připravit polévku, salátu, smažení ryby,
mísu s ovocem a tác s cukrovím a slavnostně prostřít stůl
jsem přece musela udělat.
Máša se v nestřeženém okamžiku prošla strouhankou.
( Dcera mně pak řekla. " A nevyčurala se do ní?". Vyvalila jsem oči, to mně vůbec nenapadlo.
No co, už to mým trávicím traktem prošlo.)

Protože jsem byla nemocná, sešla rodina u nás až 28. prosince.
Máša před Semim vyskočila na skříňky a schovala se za vánočním kaktusem, kterému napřed ožrala květy, pak listy a následně převrhla i s květináčem.


Jonášek dělá Máše maminku a ona ho ve spánku objímá.
Tady si hrají.



Největší radost z odhozených vánočních papírů měli zvířátka a náš nejmenší vnouček.

Zúčastnili jste se akce Babiččina vnoučata na ČR2, já ano.


Jeminkoty, já tam tu Mášu ani nevidím.

Největší radost nejmenšího.


Toto dole jsem ještě nikde neviděla. Masíruje plosku nohy,
dárek patří Mikeškovi kvůli zpevnění kotníků ( hraje hokej ).
To jsou krásné barvy, že ?


Po rozdání dárků, naši čtyřnozí miláčci usnuli.



My jsme hráli deskovou hru.

Až na moji chřipku bylo všechno prima.

Já mám měsíce leden - březen ráda, je zatím klid a mohu hodně číst.

Přeji vám příjemný a pohodový víkend

dáša
 

Introvert ve mně

8. prosince 2017 v 19:20 | dáša |  Pocity



Jeden z nejšťastnějších
okamžiků v životě je,
když najdete odvahu
nechat odejít to,
co nemůžeme změnit.


Ani nevím, jak mám začít psát o něčem, čeho mám plnou duši už od dětství.
Nemám uspořádané myšlenky.
Motají se mně v hlavě společně s bolestí i radostí v duši.
Jako na houpačce.

Na FB mně přišlo výše uvedené moudro.
Hluboce mě to zasáhlo.

Rozplakala jsem se.

Od útlého dětství jsem byla uzavřená.
Hrála jsem si s dětmi na ulici, ale nejraději jsem byla sama.
Hodně jsem sedávala na širokých schodech,pozorovala oblohu, vlaštovky,
poslouchala déšť. Promlouvala jsem si sama se sebou nebo
jsem hleděla "do blba". Bylo mně dobře.
O hodně později jsem si uvědomila, že to vlasně byla meditace.
Klid v duši.
Mým nejlepším parťákem byl můj milovaný děda.
Seděli jsme spolu na lavičce na dvoře, drželi jsme se za ruku
nebo jsem dala hlavu na jeho klín a mlčeli jsme.
Byli jsme spolu spojeni dušemi a rozumněli si i bez řeči.
Vycítili jsme vzájemně, co koho trápí i z čeho se radujeme.
Měli jsme se moc rádi.
Do dneška vzpomíná moje prasestřenice, už jen jediná žijící ze starých časů,
že děda pro mě udělal všechno.
Z uranových dolů se vrátil těce nemocný se stálými strašnými bolestmi.
Pobíral invalidní důchod ve výši 400 Kčs.
A přesto sháněl šunčičku pro Dášulku.
Bydlela jsem s ním, byla jsem šťastná.

Moje šťastné bytí skončilo v mých 13,5 letech, kdy děda odešel z tohoto světa.
Před tím jsem ho prosila, aby neumíral.
Musela jsem k matce a otčímovi. Tam mě mlátili, kopali a sprostě nadávali.
Tam jsem byla osamělá.
Více jsem se uzavřela.
Přestala jsem se učit a měla jsem tři trojky o pololetí v tom roce.
Byla jsem drzá.

V druhém pololetí jsem si uvědomila, že do osmičky nás budou rozdělovat
do studijní, polostudijní a praktické.
Čím lépe se budu učit, půjdu na studia a pak dál
a vypadnu z domu.
Zkoušky jsem udělala na jedničky.
Ovšem můj buržoazní původ.
V tomto roce nám komunisti sebrali dědův dům a
rozhodlo se, že se do něj přestěhuje část tříd gymplu.
A proto se za mě přimluvil ředitel gymplu a vzali mě, dokonce do humanitní třídy.

Bylo mně tam dobře, nikdo na mě neřval a nebil mě a neponižoval.
Moje sebevědomí bylo na dně.
Šlo to velice pomalu zbavovat se ho.

Nikomu jsem neřekla, co se dělo u nás doma.
Vůbec jsem o sobě nemluvila, nechtěla jsem, aby mě litovali.
S klukama jsem kamarádila ( a zůstalo nám to do dneška
i přes 40 letou odmlku z mé strany, protože jsem nesměla spát u" našich".)
Holky ve škole mně říkaly - on se na Tebe dívá, jak na obrázek, jiný mně čekal na rohu ulice,
když jsem šla do školy, další mě čekal za vstupními vraty gymplu u sloupu schodiště.......atd.
Nevěřila jsem, bála jsem se......nejvíc reakce mé matky.
Nesměla jsem se s nikým kamarádit nebo jít s někým, nedej Bože,ze školy domů.
Jednou jsem šla ze školy s kamarádkou, která bydlela vedle nás.
Potkaly jsme matku, ta mě i ji seřvala hrubými slovy,
chytla mě za vlasy a táhla mě za sebou v předklonu přes dvě náměstí a naši ulici.
Doma mě omlátila hlavu o zeď a pak o zrcadlo a řvala, jak jsem škaredá, nikdo mě nemá rád a
klukům se hnusíš.
A pak mně ostříhala skoro do hola.
Zhroutila jsem se, je to tak, jak říkala, neměla jsem se narodit.
Kvůli očím jsem měla doma atropin a ten jsem vypila, chtěla jsem jít za dědou
Vypumpovali mně žaludek.
Bylo mně špatně a cítila jsem se jak opilá - motala jsem se.
Pak jsem je prosila, aby mně ještě nepouštěli domů.
Přišel psychiatr. Mluvil i s matkou.
Po týdnu doma bylo vše ve starých kolejích .

Po gymplu jsem se hlásila na VŠ.
Třídní si mě zavolala ( ještě s dvěma spolužáky - kamarádka byla katolička,
kamarád měl svobodomyslného tatínka), že mě nedoporučeli z uličního výboru
pro buržoazní původ.
Přesto jsem se přihlásila

A po maturitě o prázdninách se do mě zamiloval citlivý, jemný a milý kluk.
Já jsem ho také milovala, ale bála jsem se matky.
Raději jsem mu nic neřekla.
Hodně dlouho jsem se trápila.
A hlavně bychom se nemohli setkávat a udržovat vztah, protože jsem nesměla nikam chodit.
Jen jako blbečci s bráchou jsme museli s nimi chodit na procházky a výlety.
Neustále mě hlídala, kontrolovala mě 5-6x za hodinu telefonem, jestli jsem doma a
čas s cestou na oběd do jídelny mně vyměřila na minuty.
Brácha si mohl chodit kam chtěl.

Byla jsem jako vězeň...

Chtěla bych něco tak moc vrátit....

Jak mohu zapomenout?
Nedokážu to.
Jsem moc přecitlivělá.
A všechno je tak pořád živé.
Možná proto jsem empatická, a proto jsem pracovala
jako právník v sociální oblasti a pomáhala lidem
i soukromě zadarmo.


ŽIVOT JE PES, ALE ŽíT SE MUSÍ !



P.S. Někdy bude pokračování......













Netušila jsem

25. listopadu 2017 v 23:49 | dáša |  Pocity


jak těžké je soužití s malým tvorečkem koťátkem.
Naše Mášenka je velice roztomilá, ale nikdo mě nevaroval,
že kotě se rovná malému děťátku, které začne lézt, a to velmi rychle.
( Chi,chich, pmatuji si brášku, který lezl dozadu jako rak a když zarazil o něco, začal strašně brečet. )

Přečetla jsem si několik knih a na netu, co všechno koťátko nutně potřebuje a
jakým způsobem ho máme vychovávat.

Hodně vymazlit - na to si Máša u nás nemusí stěžovat.
Chovám ji, chodíme od okna k oknu, aby se podívala, co se děje ve vesnici.
V noci mně spí na vlasech za krkem a přede tak hlasitě, že nemohu usnout.
Přitom mě pacičkama s vytaženými drápky masíruje a žužlá mně na kůži.
Jde ještě o reflex sání od maminky. Můžu vám říct, je to dosti bolestivé.
Jonášek spí přitisknutý k mému boku a hlavičku má položenou v místě mého srdce.
Ovšem, když se Máša rozhodne, že po nás bude skákat jako klokan, Jonášek vyletí zpod peřiny,
štěkne a běží spát na gauč do kuchyně nebo na křeslo v obýváku.
Jakmile seskočí z postele, Máša vyrazí za ním jako torpédo.
A začíná honička kolem dokola přes všechny pokoje.

První týden, kdy se spolu s Jonáškem oťukávali a Jony se její divokosti,
drápání a syčení bál,běhala jsem za nimi ve dne v noci.
Manžel klidně spal, prý vždyť ty si ve všem poradíš.

Také už je konec mého vstávání před osmou a Jonášek vstával v deset dopoledne.
Ráno před šestou Máša vyskočí jako na pérku a má tolik elánu,
že všichni rychle vypadneme z postele.
Máša leze na stůl !, na police, do tašek, sežere všechno, co není pečlivě uzavřené.
Toto jsem s žádným pejskem nezažila.
Tento týden po příjezdu večer z práce mně manžel řekl, že si myslel, že máme návštěvu.
Tady je plno hluku a povídání!

Ano, povídám si a hraju si s nimi, kárám, vyhrožuju a poučuju.
Někdy ( opravdu někdy ) zareaguje na mé pozdvižené obočí a silným hlasem řeknu " co" a
už skočí ze stolu na židli a nečeká na moje " tam děláš" !

DNES, dnes mě tak vytočila!

Leze i na příbornik, na kterém mám kytku a indiánskou misku s prstýnkama a hodinkama.
Miska byla vysypaná. Chyběl zásnubní prstýnek s diamantem po mé babičce.
Lezla jsem po kolenách a hmatala po zemi. ( Kvůli sítnicím nesmím sklánět hlavu. )
Nevěděla jsem, kdy to vysypala. Akorát ke své hrůze jsem si vzpomněla, že jsem ve čtvrtek luxovala a
pytlík s prachem skončil v popelnici, kterou popeláři včera vysypali.
Vůbec jsem ji neviděla, seděla jsem zády k příborníku a uskladňovala poslední usušené bylinky.

Bylo mně do breku.
Vynadala jsem jí a řekla, ať mně nechodí na oči.
Dobře mně rozumněla, schovala se za krbová kamna.

Manžel přijel k večeru z fotbalu v HK.

A začal hledat.
Po nějaké chvíli přišel ke mně a zeptal se" z které ruky chceš ? " Z levé"
Na dlani mu ležel babiččin prstýnek.
To jsem si oddechla.

Snídají s manželem.


Ráda sleduje okolí venku.

Řekli byste, že toto malé chlupaté neviňátko převrátilo život v naší rodině ?


Tady jsou moji miláčci boží.


Přeji vám dobrou noc a zítra pěknou a veselou neděli.

dáša
 


Koncert v Kongresovém centru

16. listopadu 2017 v 14:20 | dáša |  Kino, koncerty, divadlo a jiné



Úplně náhodou jsem zahlédla na Netu, že v říjnu přijede
moje oblíbená zpěvačka z dětství.
Můj obdiv mě neopustil ani po těch mnoha letech.
Poslouchala jsem ji ( i jiné zpěváky ) v posteli pod pěřinou
z tranďáku na Radiu Luxemburk.

Manžela jsem pověřila, ať objedná lístky.
On zapomněl. Pak se v objevilo v radiu oznámení, že zpěvačka přidala ještě jeden koncert.
Už jsem se s lítostí vzdala koncertu, protože jsme měli velká vydání - za komíny jsme zaplatili 180 tisíc.

Naši vnuci hráli v Uherském Hradišti soft ball, chodili jsme na každé utkání.
Družstvo juniorů Joudrs Praha se stalo mistrem republiky juniorů za rok 2016 až 2017.
A náš vnuk byl prohlášen za nejlepšího hráče.

Fandila skoro celá naše rozvětvená rodina - přijeli i z Brna a z HK.

Po utkání za mnou přišli všichni mladí a popřáli mně předčasně k narozeninám
a podali mně v obálku a v ní lístky
na koncert Mirrelle Mathieu.

Vyrazilo mně to dech a rozbrečela jsem se.

Můj sen se po desetiletích splnil - viděla a slyšela jsem ji na živo.





Velice dojemná píseň o mamince.

Mireille Mathieu neztratila svůj hutně plný hlas, šarm, skromnost a milé chování.
Byla prostě úžasná. A krásná.
Dostala mnoho kytic a chodila si pro ně sama, ačkoli se jí ze šikmé plochy podia šlo hůře na podpadkách.
( Má vyměněný kyčelní kloub nebo oba. )

Tleskalo se ve stoje.

S 20 minutovou přestávkou zpívala od 19 do 22,30 hodin.
Po přestávce jsem při těch jejich písních bulela jak stará želva ( a nebyla jsem sama ).

Velice emotivní zážitek.

Kdyby ještě k nám přijela, určitě bych na ni jela znovu.

Přeji vám příjemný prodloužený víkend

dáša

Je nás víc

7. listopadu 2017 v 21:23 | dáša |  Doma


Letošní rok u nás byl bohatý na mláďátka.

Dnes půlroční Kubíček už leze a snaží se s oporou postavit.
Což se mu snažíme omezit kvůli páteři.
Je to můj prasynoveček.
Toto letí!

Pod pratetou jsem si vždy představovala starou paní okolo 80 let.
Docela mně to překvapilo, že jsem se stala pratetou. A to už podruhé, má sestřičku Anetku.
Vzpomněla jsem si na svoje tři pratety, které mně připadaly strašně staré v mém dětství.
Když jsem se nad tím zamyslela a uvědomila si, že nejstarší prateta
zemřela v 73 letech, když mně bylo 23 let.





Další prďolka k nám přišla koncem října ve svých 10 týdnech.

Já, která jsem se vždycky bála koček, pořád měly vytažené drápky a jednou, asi v mých 7 letech
na mě skočila veliká kočka ze sloupku u branky do zahrady u mojí kamarádky. Spadla jsem na zem.
Neměla jsem o ně zájem. Jen ta pohladit a jít dál.
Milovala jsem vždy pejsky, to jsou parťáci.
Kočky si dělají , co chtějí, můžete na ně volat a nic se neděje.

Našim mladým sousedům se narodilo 6 koťátek a k tomu ještě měli jedno májové kotě.
V den, ve kterém se narodila, jsem se s vnoučaty byla na ně podívat. Takové malé slepé kuličky naňahňané u mámy na sobě.
A děcka hned : " tamto si vezmeme a to taky".
Nebrala jsem to vážně. Zarazilo mně, že po našem návratu z dovolené, mně Káťa ( sousedka )
radostně oznamovala, že s těmi koťátky pro mě počítá.
Ztuhla jsem. Ále, však si je někdo rozebere, jsem si pomyslela.
Mezi tím mně volala ke konci října starší dcera, jestli náhodou nemají kocourka.
Jejich Brouček před 2 lety umřel a Berušce bylo smutno.
Šla jsem se zeptat - měli jednoho kocourka. Objednala jsem ho pro Ninušku.
Když jsem odcházela podal mně do náruče soused kotě, které se mně líbilo.
Bleskurychle vzal pytel s kočkolitem, granulemi a masíčkem a šel se mnou k nám.
Pane jo, byla jsem vyděšená, bála jsem se, jak bude reagovat Jonášek.

Nastal obrovský cirkus, Jonášek k ní čichnul a ona začala ječet, prskat a roztáhla všechny drábky.Syčela!
Jonášek se polekal a utekl.
Co vám mám říkat, lítala tady jako tornádo a Jonášek v kuse tři dny štěkal a štěkal.
Třeštila mně hlava a nic jsem na zahradě a v domě neudělala, protože jsem uklidňovala jednoho nebo druhého.

Jonášek ještě žárlí, musím je hladit oba současně. Máša ( tak ji pojmenovala vnučka )je zákeřná,
když mu utírám špinavé tlapky ze zahrady, ona mu okusuje ocásek! Vůbec se mu to nelíbí a pak ji honí.

Máši je všude plno a je všude. Na záclonách, skáče na stůl, ostrůvek linku i sekretář, do dřezu.
Ukousala všechny květy vánočního kaktusu.
Skočila na okno a sklo jen zařinčelo. Schovává se za krbovými kamny, sežrala mně půl jogurtu, našla jsem ji s hlavou zabořenou v másle, snědla cukroví . Vzájemně si vyžírají misky, pijí vodu z jedné misky svorně vedle sebe.
Naštěstí hodně spějí - za sebou na pohovce jako vagonky. A je konečně na chvilku klid.
( Bohužel zmožená klimbám taky - což je nevídané. )

Nemám chvilku pro sebe, oči abych měla i na zadku.
A to jsem netušila, že toho denně nakaká vrchovatou lopatku a jako konvalinky to tedy nevoní.

Ráno jsem málem dostala infarkt - nachystala jsem Jonáškovi léky ( na srdce a klouby a na páteř - celkem 4 ).
Jony ještě nebyl probuzený a nechtěl žrát. Léky zabalené v šunčičce jsm dala na vysokou lahev na vyšší ostrůvek).
Šla jsem otevřít dveře do zahrady, aby se Jony proběhl. HNed jsem se vrátila a..!
Šunka pryč, menší léky sežrané a ten nejvetší ( asi 1.5 cm dlouhý ) měla rozkousaný.
Volala jsem na veterinu, paní doktorka mě uklidnila, že je zbytečné, abych jela na veterinu třičtvrtě hodiny, že už to bude mít vstřebané. Naštěstí celá balení schovávám ihned do šuplíku.

Takových starostí a strachu s Mášou!
Ale už bych ji nevrátila. V noci mně spí za krkem a vrní strááášně hlasitě.
Jsem poškrabaná od paty až po krk a obličej.
Ráda mě češe.
Je taková heboučká a mám ji ráda.


P.S. Co já se navzpomínala na Libušku a Lilianku!
Mně připadá, že u nich kočičky jen sedí na radiátoru a koukají z oknaNevinný.



Schovává se před Jonáškem. A on by si tak rád s ní hlrál.
To je nádobí pro charitu, teprvena fotce jsem uviděla, že je notně zaprášené.
Tak to jako ani nevidíte.







Třetí mláďátko si přřivezli nejmladší dcera s přítelem.
Jde o australského ovčáka.
Je chlupatý jako medvídek, jmenuje se Semi.
Také má ostré zoubky jako Máša.





Mrňata se, naštěstí, brzy unaví a spinkají.
Ale stejně mě drží v určité pohotovosti.

Starší dcera si odvezla od sousedů ještě více střapatéh kocourka a Mikešek ho pojmenoval ŠroubekUsmívající se.

Přeji vám dobrou noc a krásné sny.

dáša

Další články


Kam dál